Článek
Když se ohlédnu zpátky, skoro nechápu, jak jsem to tak dlouho vydržela. Bylo mi šestadvacet a měla jsem za sebou čtyřletý vztah s mužem, kterého jsem kdysi milovala tak, že bych pro něj udělala cokoliv. Ze začátku to nebylo špatné – byl zábavný, uměl mě rozesmát, uměl se tvářit, že mu na mně záleží. Ale časem se to vytratilo a zůstalo jen… prázdno.
On a jeho počítač. On a jeho kamarádi. Všechno ostatní šlo mimo něj. Kolikrát jsem si připadala, jako bych bydlela s nájemníkem, co občas projde kolem mě, zamručí „ahoj“ a sedne k monitoru. Týdny, měsíce… pořád dokola. Hry byly jeho svět, já jen statistka v jeho příběhu.
O domácnosti snad ani nemluvím. Finančně přispíval minimálně – vždycky měl nějakou výmluvu, že teď něco platil za auto nebo že mu nevyšla výplata tak, jak čekal. Na nájem jsem dávala větší část já. A domácí práce? Když vynesl koš, měl pocit, že mi zachránil život.
Když jsem se snažila mluvit o svých pocitech, otočil to proti mně: „Ty jsi poslední dobou nějaká protivná.“ Nebo: „Proč pořád něco řešíš? Vždyť se máme dobře.“ A pak se otočil zpátky na hru.
A jeho matka… To byla kapitola sama pro sebe. „On je pořád takový chlapeček,“ říkala mi s úsměvem, když jsem jí jednou zmínila, že by mohl trochu víc pomáhat doma. A ještě mi přidala úkol: „Víš, on není zvyklý si prát věci sám, tak mu to prosím vyper, ať to nemá pomačkané.“ Já blbka jsem to dělala, protože jsem se snažila být ta hodná partnerka.
Ale ve mně to bublalo. Každý den víc. Každý jeho pohled do monitoru, každá sobota, kdy radši jel s kamarády na pivo, místo aby byl se mnou, každý hovor s jeho matkou, která mě pomalu řídila, jako bych byla její zaměstnanec. Až jednoho večera, když šel na noční, jsem seděla na gauči a říkala si: „Tohle není život. Tohle nejsem já.“
Rozhodnutí přišlo jako rána. Vzala jsem tašku, naházela pár věcí, doklady, základní kosmetiku a uvařila si silnou kávu, abych měla jistotu, že si to nerozmyslím. Na stole jsem mu nechala vzkaz. Psala jsem to dlouho, protože jsem chtěla být upřímná:
„Víš, jak moc jsem se snažila. Jak moc jsem ti chtěla být oporou. Ale já tady nejsem proto, abych ti dělala služku a kulisu k životu, který vedeš beze mě. Už dávno jsme spolu jen podle adresy, ne podle srdce. Odcházím. Ne proto, že bych tě nenáviděla, ale proto, že už miluju sama sebe víc než tenhle vztah.“
Podepsala jsem se jen křestním jménem, složila papír a položila ho na stůl. Klíče od bytu jsem nechala vedle. Zavřela jsem dveře a odjela do práce, protože jsem měla posledních pár hodin směny.
Celý den jsem seděla v kanceláři s myšlenkami úplně jinde. Hlavou mi běžely scény z našeho vztahu, jeho obličej, když si ten vzkaz přečte. Nebála jsem se, jen jsem cítila zvláštní klid.
A pak mi zazvonil telefon. Na displeji – „Máma“. Ne moje, jeho. Zvedla jsem to a okamžitě jsem litovala.
„Co to má znamenat?“ křičela do telefonu, aniž by mě pozdravila. „Co jsi to udělala mému synovi? Jak sis to mohla dovolit? Vždyť on tě miluje! On by se pro tebe rozkrájel, kdybys ho nechala!“
„Paní Jano…“ začala jsem, ale nenechala mě mluvit.
„Já ti říkala, že jsi na něj moc přísná! Vždycky jsem viděla, že mu jen ubližuješ. A teď ho necháš? Pořádně se podívej, co jsi z něj udělala! Chudák kluk se mi teď složil do telefonu! Ty jsi normálně zlá ženská, tohle se ti vrátí, uvidíš!“
Chvilku jsem poslouchala, jak mi nadává, jak mi vyčítá úplně všechno od špatně vyžehlených košil po to, že jsem mu údajně zakazovala chodit ven (což jsem nikdy neudělala). V jednu chvíli skoro brečela, pak zas ječela. Nakonec jsem to nevydržela a řekla klidně: „Paní Jano, tohle je mezi mnou a vaším synem. Prosím, nevolejte mi.“ A zavěsila jsem.
Třásly se mi ruce. Ještě chvíli telefon vibroval, pak další pokusy o hovor, které jsem ignorovala. Nakonec jsem napsala poslední zprávu jeho synovi:
„Tvoje máma přehnala. Já jsem ti chtěla dát aspoň trochu důstojnosti, ale pokud si necháš řešit vztah přes ni, je to jen další důvod, proč jsem odešla. Měj se dobře.“
Telefon jsem vypnula, nadechla se a cítila… svobodu. Poprvé po čtyřech letech jsem se usmála upřímně.
Když jsem večer dojela k rodičům a objala mámu, věděla jsem, že jsem udělala to nejlepší rozhodnutí svého života. A víš co? Když se dnes ohlížím, nechápu, jak jsem mohla být tak dlouho v roli, kterou jsem si vůbec nezasloužila.
Někdy je potřeba odejít tiše, aby konečně začal pořádný hluk – ale jen uvnitř tebe, tam, kde se probouzí život.
Příběh byl napsán dle zkušenosti autorovy kamarádky, která zažila podobný vztah. Je psán v 1.osobě z pohledu vypravěčky. Postavy, jména a reálie příběhu jsou smyšlené.
