Článek
Lída si se Šárkou dělávaly legraci, že se začaly kamarádit ještě před narozením. Vždyť také přišly na svět měsíc po sobě. Jejich matky byly navíc sousedky. Sdílely spolu pískoviště, školku, školu – rozdělila je až střední. Zatímco Lída přešla na gymnázium s cílem déle studovat, Šárka od malička toužila být zdravotní sestrou. Tím pádem na sebe nerozlučná dvojka neměla tolik času, ale o to si byly vzácnější a společně sdílely různá „holčičí“ tajemství. Po maturitě se Lída dostala na vysněné studium jazyků, Šárka nastoupila do místní nemocnice.
Ačkoli se každá pohybovala v jiném prostředí, jejich přátelství trvalo i po studiu. „Lído, musím ti něco říct,“ nedočkavě vyhrkla Šárka, když se přítelkyně jednou o víkendu sešly. „Vilém mě požádal o ruku!“ Oči jí zářily štěstím a nervózně otáčela prstýnkem s velkým briliantem na ruce. „Půjdeš mi za svědka, viď?“, ještě nadšeně dodala. Lídina reakce nebyla o nic méně nadšenější, ale okamžitě v ní začala klíčit jistá pochybnost: „To je skvělá zpráva! Gratuluju! Ale napadlo mě, jestli se neznáte krátkou dobu na to, že se budete brát?“ Šarka kamarádčiny pochybnosti rázně utnula: „Vždyť jsme spolu od rána do večera v práci, to je jako bychom spolu byli ne půl roku, ale aspoň třikrát tolik.“
Dál Šárčino rozhodnutí nerozebíraly. Snad ví, co dělá. Vilém byl totiž o osmnáct let starší a dvakrát rozvedený primář z chirurgie. Říkalo se o něm, že je sukničkář k pohledání. Lídiny obavy se rázem rozplynuly ve chvíli, kdy na společné kávě viděla, jak pozorně se Vilém ke své nové snoubence chová a jak zamilovaně ji pozoruje. Lída měla pocit, že patřil přesně k těm mužům, co zrají s věkem. Galantní a šarmantní. Ten, který ženě dává pocit, že se všechno točí jen kolem ní.
Krátce po svatbě Šárka otěhotněla. „Vilém chce děti co nejdřív, to víš, už není nejmladší,“ smála se. „Ty dvě moje předchůdkyně prý děti nechtěly.“ Než Lída dostudovala, stihla Šárka porodit krátce po sobě dvě holčičky.
Lidčin úraz byl shoda smolných okolností. Její rodiče si pořídili štěně, které jí vběhlo do cesty, načež spadla z kola tak nešikovně, že si zlomila pravý kotník. V nemocnici měl službu zrovna Vilém: „Hm, to se mi nelíbí,“ zamyšleně prohlížel rentgenový snímek. „Budeš tu muset zůstat ležet a obávám se, že to bude nutné i operovat.“
„Na pana primáře si dejte pozor,“ varovala Lídu nemocniční spolubydlící, která netušila, že se s primářem znají. „Zkouší to úplně na každou. No, vlastně na ty mladší, jako jste vy.“ Významně se odmlčela a pokračovala. „Bere si často noční a víkendové služby a zve si pacientky na kontrolu, aby prý měl na ně víc času. A některé odsud vycházejí až ráno. Bydlím totiž naproti nemocnici a vidím na zadní vchod pro personál.“
Lída slovům své spolubydlící nepřikládala žádnou váhu. Pomyslela si něco o bábě, co strká nos do věcí, do kterých jí nic není. Pokud by to však byla pravda, tak by si to Šárka přece nezasloužila! Zdá se, že je u nich všechno v pořádku. Ona Viléma vychvaluje, jak se věnuje dcerám. Je ale pravda, že si na oko stěžuje, že se měl oženit raději s nemocnicí, že tam tráví někdy celé víkendy. Že by přece jen Vilémova strategie pro alibi?
„Liduško, budu potřebovat ještě jeden rentgen,“ oznámil jí v pondělí ráno primář Vilém. „Sestra tě tam za chvíli odveze.“ Cestou na rentgen si mladá sympatická sestřička vzpomněla, že musí rychle něco vyřídit. „Omlouvám se, za dvě minuty jsem zpátky,“ špitla a „zaparkovala“ Lídu s vozíkem před dveřmi Vilémovy ordinace. Jako na zavolanou milá sestřička nedovřela dveře a průvan je ještě trochu více pootevřel.
Vilém si toho nevšiml. Byl totiž plně „zaměstnán“ snědou, okatou brunetou s plnými rty. Majetnicky ji objímal. Lída navíc zaslechla, jak říká: „Zítra večer mám noční, přijdeš za mnou? Když nebude žádný mimořádný příjem, mohli bychom strávit krásný večer i noc…,“ a vášnivě ji políbil.
Najednou Lídě do sebe všechno zapadlo. Vilémovy nepodařená manželství, drby spolu ležící, i primářovy stížnosti nad množstvím „práce“. Zůstala jako opařená. Chudák Šárka! On ji podvádí a ona mu věří! Lída,věděla, že to musí své nejlepší kamarádce říct.
Krátce po návratu z hospitalizace Šárka svou dobrou přítelkyni navštívila. Lída ještě chodila o berlích. „Nepotřebuješ něco?“ hned se ptala. „Tobě není dobře, že se tak divně tváříš? Řeknu Vildovi, že máš reklamaci,“ smála se. Lída se chvíli odhodlávala, ale pak spustila: „Tvého muže se to týká, ale jinak.“ Šárka se na svou kamarádku nechápavě podívala, ale Lída se nenechala odbýt: „Libor má ženskou!“ „Co to povídáš? Libor má jen mě! Je šťastný, že mě potkal, miluje mě a nikdy by mě nepodvedl! Je úžasný táta,“ vyhrkla ze sebe Šárka a nemohla uvěřit krutým slovům, která právě slyšela. Lída pokračovala: „Nejde jen o to, že si o tom všichni povídají. Ale já ho viděla.“ „Tak tys ho šmírovala?“ vykřikla Šárka. „Jen mi závidíš. Momentálně s nikým nechodíš a mně závidíš Viléma a děti!“ nenávistně Lídu probodávala pohledem. „To jsem se tedy dočkala od nejlepší kamarádky!“ V tom Šárka práskla dveřmi a odešla.
Už je to šest let. Šárka neunesla pravdu, ani se nejspíš nepokusila Lídino tvrzení ověřit, nebo zjistit víc. S kamarádkou přerušila veškerý kontakt. Vilém Lídě tehdy napsal pouze esemesku, že zdravotní dokumentaci nechá v recepci, a doporučil jí, aby docházela na kontroly k jeho známému v Praze.
Lídu stále trápí výčitky. Není si jistá, že udělala dobře, když kvůli sdělení pravdy přišla o kamarádku. Šárčinu reakci na kruté, ale pravdivé sdělení má stále před očima. Až později ji napadlo, jak by reagovala ona na místě Šárky a uvědomila si, že možná podobně. Aneb mlčeti zlato. Nebo se Lída rozhodla správně?
Příběh byl napsán dle příběhu z webové stránky: https://casjenprome.cz/
