Článek
Seděl jsem u stolu, když se dveře rozletěly tak prudce, že klika narazila do zdi. Zvedl jsem hlavu od monitoru a viděl chlapa, jakého bych na úřadě nečekal. Byl vysoký, rozcuchaný, tvář zarudlá, potil se a měl pohled, který by znejistil i policistu. Na zádech batoh a oči jako z ledu.
„Tak tohle už je naposledy!“ zařval a zabouchl za sebou dveře. „Mám v batohu kudlu, rozumíš? Kudlu! A jestli mi zase někdo řekne, že už se s tím nedá nic dělat, tak ji použiju!“
Srdce se mi rozbušilo jako poplašný zvon. Instinkt říkal: utíkej. Ale rozum mi šeptal: Každý pohyb navíc ho může vyprovokovat. Zůstal jsem sedět, i když se mi dlaně orosily potem.
„Podívejte,“ řekl jsem klidným hlasem, i když jsem měl sevřené hrdlo, „nechceme, aby se někomu ublížilo. Sedněte si. Prosím. Jen si poslechnu, co vás sem přivedlo.“
Hleděl na mě přimhouřenýma očima, dech měl těžký. Napjatý moment trval snad věčnost. Pak, skoro nečekaně, spustil batoh na zem. Neotevřel ho. Jen si sedl na židli proti mně.
„Oni mi zničili život,“ vyhrkl.
Přikývl jsem, pořád co nejklidněji: „Řekněte mi, kdo vám ublížil. Chci tomu rozumět.“
A tak začal mluvit. Nejprve zmateně, hlas se mu třásl, ale postupně se z něj valil příběh. Rozvedl se před dvěma lety. Prý „ta potvora“ ho nechala, protože ztratil práci a začal pít. Do toho mu umřela matka – jediný člověk, který ho vždy podržel. Otec byl dávno pryč. Říkal, že se snažil, že chtěl být lepší, ale pořád narážel na zavřené dveře. Sociálka mu prý jen posílala papíry, exekutor vyhrožoval a všichni se k němu chovali, jako by byl odpad.
„A teď mám ještě na krku dluhy, nemám kde bydlet, ženská mi sebrala děti… Proč mám žít, co?!“ vyštěkl a udeřil pěstí do stolu tak silně, až poskočil hrnek s propiskami.
Zůstal jsem sedět. Hluboký nádech. Pak jsem klidně řekl: „Protože tohle, co se děje teď, není konec. Jste tady. To znamená, že ještě pořád chcete, aby to mělo smysl.“
Podíval se na mě tak, jako by to slyšel poprvé. Ruce se mu přestaly třást. Přikývl jsem směrem k jeho batohu. „Ta kudla… víte, že tím by to neskončilo dobře pro nikoho. Ani pro vás.“
Zůstal chvíli zticha. Pak, poprvé od chvíle, co přišel, se trochu narovnal a povzdechl: „Možná máte pravdu.“
Začal jsem mu nabízet možnosti. Žádné fráze, jen konkrétní věci: poradnu, kde pomáhají lidem s dluhy; krizovou linku, kam může zavolat hned teď; místo, kde mu pomůžou najít přespání na pár dní. Dokonce jsem mu napsal kontakt na psychologa, kterého znám osobně – chlapa, co má pochopení pro lidi na dně.
Trvalo to hodinu, možná víc. Nakonec se zvedl. Vzal batoh, ani se ho nedotkl během celého rozhovoru. Podíval se na mě unavenýma očima, ale už ne zuřivýma. „Díky… já… asi to ještě zkusím.“
Když za sebou zavřel dveře, seděl jsem tam jako vyždímaný. Srdce mi bušilo, ale věděl jsem, že ten chlap dnes neublížil nikomu – ani sobě. A to stálo za všechno.
Příběh byl napsán dle zkušenosti kolegy autora, který se s podobným případem setkal. Je psán v 1. osobě z pozice vypravěče. Postavy a reálie příběhu jsou domyšlené.
