Článek
Jsem Lída, je mi čtyřiačtyřicet a mám dva kluky – desetiletého Filipa a dvanáctiletého Petra. Žijeme v menším městě, kde se každý s každým zná, a když jsme s Markem před patnácti lety stavěli náš dům, lidé nám záviděli. Marek měl dobrou práci v bance, já tehdy pracovala jako recepční. Jenže po dětech jsem skončila na mateřské a nakonec zůstala jen na částečný úvazek jako uklízečka ve škole. Nevadilo mi to. Říkala jsem si – hlavní je, že jsme rodina.
Jenže Marek začal být posedlý šetřením. Zpočátku jsem si myslela, že je to prozíravost. Když mi říkal: „Nemusíme mít všechno nové, Lído, peníze nerostou na stromě,“ přikývla jsem. Ale postupně se z jeho „šetření“ stala nemoc. Každý nákup jsem musela obhajovat. Když se rozbila pračka, chtěl, ať peru ručně, než „se to vyřeší“. Když kluci potřebovali nové boty, slyšela jsem: „Ty staré jim ještě vydrží, nejsou přece roztrhané.“
Peníze na domácnost mi dával po kapkách, vždy s přesnými instrukcemi: „Na jídlo tolik, na drogerii tolik.“ Měla jsem pocit, že jsem jeho zaměstnanec, ne manželka. Sama jsem bohužel moc nevydělala, tak jsem chtě nechtě držela pusu. Jenže když jednoho dne odmítl zaplatit Filipovi školní výlet s tím, že „rodina musí šetřit“, ve mně něco prasklo.
„To snad nemyslíš vážně!“ křičela jsem. „Dítěti nedáš ani na školní výlet?“
Marek se na mě podíval tím svým kamenným pohledem: „Když se nenaučí hospodařit v mládí, nenaučí se nikdy.“ Kontrovala jsem: „To, že synovi zaplatíš školní výlet nemá přece nic společného s jeho finanční gramotností! “
Ten večer jsem brečela do polštáře. Cítila jsem se bezmocná. Já, která jsem se vždy snažila rodinu držet pohromadě, jsem najednou byla jen přítěží.
A pak přišel ten osudný den. Marek se sprchoval a na stole nechal otevřený notebook. Měla jsem v úmyslu ho jen zavřít, ale blikající záložka s internetovým bankovnictvím mě přitáhla jako magnet. Zastavila jsem se. Hlava mi říkala „nedělej to“, ale srdce – plné hořkosti a zklamání – šeptalo „podívej se“.
Klikla jsem.
A ztuhla.
Na běžném účtu 382 000 korun.
Na spořicím 350 000 Kč.
Zalapala jsem po dechu. V hlavě mi běžely všechny hádky, všechny prosby o pár stovek navíc, všechny jeho řeči o „šetření“. V tu chvíli jsem pochopila, že nejde o opatrnost, ale o moc. O kontrolu.
Když vyšel ze sprchy, čekala jsem ho v kuchyni.
„Marku,“ začala jsem klidně, „můžeš mi říct, kolik máš na účtu?“
Zpozorněl. „To je jaká otázka? Mám tam nějakých sto tisíc, proč?“
Usmála jsem se. „Opravdu jen sto?“
Znejistěl. „Můžeš mi říct, proč se ptáš?“
„Protože jsem to viděla,“ řekla jsem tiše. „A víš, co je nejhorší? Ne to, že máš peníze. Ale že jsi mě celá léta nechal ponižovat, zatímco sis syslil bokem skoro tři čtvrtě milionu.“
Zrudl. Místo omluvy ale začal křičet: „Tys mi lezla do notebooku? To je porušení soukromí! Ty seš nemocná!“
„Nemocná?“ zvedla jsem taky hlas. „Nemocná jsem z toho, jak jsi nás roky držel zkrátka, jako bychom byli tvoji zaměstnanci! Kluci si museli odpustit výlet a ty si mezitím přepočítáváš stovky tisíc!“
Neřekl už nic. Jen se sebral a odešel do ložnice. Od té doby mezi námi zavládlo ticho. Ticho, které trvalo týden – dlouhý, těžký, studený týden.
A pak jsem se rozhodla.
Zvedla jsem telefon a zavolala známému právníkovi. „Potřebuju rozvodové papíry,“ řekla jsem mu bez obalu a vysvětlila celou situaci.
O několik dní později ležely Markovi na stole.
Když je Marek uviděl, zbledl. „To myslíš vážně?“
„Úplně,“ odpověděla jsem. „To máš za všechny ty roky, kdy jsi nás škrtit nemusel. Odcházím s dětmi k mámě. Teď si konečně budeš moct spořit, jak chceš. A víš co? Alespoň máš z čeho platit alimenty.“
Neřekl nic. Jen se díval, jak balím kufry. V očích měl směs vzteku a nevíry.
Já v nich ale cítila jen prázdnotu.
Když jsem s kluky odjížděla, naposledy jsem se podívala na náš dům. Dům, který měl být symbolem jistoty, a stal se klecí.
A v duchu jsem si řekla:
„Nikdy už nedovolím, aby mě někdo dusil penězi.“
Příběh byl napsán na základě zkušenosti autorovy známé. Je psán v 1.osobě. Jména a postavy jsou v příběhu smyšlené.
