Článek
Jmenuji se Žaneta, je mi třiatřicet a s manželem jsme spolu jedenáct let. Máme dvě děti – osmiletého Matěje a pětiletou Klárku. S tchyní jsme nikdy neměly idylický vztah. Od samého začátku mi dávala najevo, že nejsem „ta pravá“. Našla chybu na všem – od způsobu, jak dávám dětem oblečení, po to, že prý „nevařím dost poctivě“. Můj muž se snažil být mezi námi prostředníkem, ale většinou to dopadlo tak, že jsme se obě cítily ukřivděně.
Ten den, kdy se všechno zlomilo, měl být krásný. Rodinný výlet do zoo, všichni pohromadě – my, manžel, děti, jeho bratr s rodinou a samozřejmě tchyně. Ráno už při příchodu k autu bylo cítit napětí. Tchyně stála s rukama v bok a pronášela poznámky:
„Zase jdeme pozdě. To by se za mých časů nestalo. Vy dnešní mladí neumíte nic naplánovat.“
Přitom jsme měli odjezd přesně podle domluvy. Jenže s ní se hádat nemělo cenu. Sedla si dopředu, demonstrativně si povzdechla a po zbytek cesty vyprávěla, jak kdysi jezdili s jejím mužem a dětmi – „a nikdy to nebylo takové zmatky“.
V zoo se to ještě dalo vydržet. Ale jakmile jsme se zastavili na oběd, její nálada doslova vybouchla. Seděla naproti mně, dívala se na mě s tím svým výrazem „vím víc, než si myslíš“, a pak nahlas, před všemi, prohlásila:
„Víš, Martine,“ – obrátila se na mého muže – „já bych si na tvém místě dávala pozor. Tvoje žena poslední dobou nějak často odchází z domu. Kdoví, co dělá.“
Zamrazilo mě. Cítila jsem, jak mi hoří tváře.
„Prosím?“ vyhrkla jsem.
„No jen říkám, že sousedka mě viděla, jak večer odjíždíš, když děti už spaly. Tak si říkám, že to nebude na nákup.“
„Byla jsem s kamarádkou! Říkala jsem to i tobě, Martine,“ snažila jsem se zachovat klid, ale cítila jsem, jak se mi třesou ruce.
Děti zmlkly, přestaly jíst hranolky a dívaly se střídavě na mě a na tchyni.
„Aha,“ odfrkla si. „Kamarádka. Takových já už slyšela. Jen aby z vás ty děti jednou neměly ostudu.“
To už bylo moc. Postavila jsem se a řekla klidně, ale pevně:
„Takhle se mnou mluvit nebudeš. A rozhodně ne před dětmi.“
Tchyně se teatrálně opřela do židle, jako by ji moje slova fyzicky urazila.
„Já jen říkám, co si všichni myslí,“ dodala s ledovým klidem.
Bratr mého manžela s manželkou se na sebe podívali a tiše se zvedli, že půjdou se svými dětmi ke kozám. Manžel seděl jako přikovaný, oči zapíchnuté do talíře.
Zbytek dne byl katastrofa. Tchyně se s námi odmítla bavit, schválně šla jiným směrem, a když jsme se nakonec potkali u výběhu s lvy, začala nahlas lamentovat, že „některé matky by měly víc přemýšlet o rodině než o svých zábavách“.
Cítila jsem se poníženě. A nejhorší bylo, že Matěj se mě večer v autě zeptal:
„Mami, je pravda, že máš nějakého jiného kamaráda než tátu?“
To mě dorazilo. Ještě ten večer jsem manželovi řekla:
„Dokud se tvoje máma neomluví, nebude s dětmi sama. Nechci, aby jim takhle mátla hlavu.“
Samozřejmě, že se neomluvila. Naopak – rozjela svou verzi příběhu. Volala švagrové, pomlouvala mě po celé rodině. Tvrdila, že jsem hysterická, že prý „zakazuju babičce vnoučata“.
Od té doby s ní komunikuju jen nutně. Nechci dětem bránit v kontaktu s rodinou, ale chci je chránit. Každý člověk má svůj limit – a ten můj tchyně ten den překročila.
Když se dnes někdo zeptá, proč s ní nechci být v kontaktu, odpovídám prostě:
„Protože neodpouštím, když někdo zneužije děti k tomu, aby mi ublížil.“
A i kdyby se časem všechno zklidnilo, tuhle hranici už nikdy nepřekročím.
Příběh byl napsán na základě zkušenosti autorovy kamarádky. Je psán v 1.osobě. Jména a postavy jsou v příběhu smyšlené.
