Článek
Jmenuju se David, je mi osmadvacet a s manželkou Lucií jsme svoji druhým rokem. Žijeme zatím bez dětí, ve svém bytě na okraji města. S tchyní mám vztah, který bych nazval opatrnou neutralitou. Není zlá, ale nikdy jsem v ní nevyčetl nic, co by připomínalo opravdové teplo. Mluví úsporně, tvář má stále stejně uzavřenou, a když se usměje, je to spíš gesto než emoce.
Věděl jsem, že je rozvedená a že s bývalým mužem neudržuje kontakt. Netušil jsem ale, že ta nenávist se týká celé jeho rodiny — a že ji dokáže proměnit v běs během několika vteřin.
S Lucčiným otcem si naopak rozumím skvěle. Pomáhal nám s rekonstrukcí bytu, občas spolu zajdeme na pivo. Jeho rodiče, tedy Lucčini prarodiče, jsou typičtí venkované — milí, otevření lidé, kteří mě přijali, jako bych byl jejich vlastní. Jejich dvorek voní po sušených jablkách, levanduli a povidlech, která babička vaří podle receptu, co má snad ještě po své mamince.
Když jsme od nich naposledy odjížděli, dali nám dvě sklenice domácích povidel. Ta chuť byla tak poctivá, že jsem se rozhodl je použít do koláčů. Lucie našla recept, večer jsme společně pekli. Vůně se linula celým bytem, směs skořice a povidel mě vrátila do dětství. Ráno mě napadlo, že pár koláčů odnesu tchyni – jen tak, ze slušnosti.
Zazvonil jsem. Otevřela s obvyklým chladným „Aha, to jsi ty“. Nabídl jsem jí krabičku:
„Přinesl jsem vám koláče, domácí. Myslel jsem, že byste si mohla dát ke kávě.“
Na okamžik se jí v očích mihlo překvapení. „Domácí?“ zeptala se.
„Jo, pekli jsme s Lucčou včera večer. Z domácích povidel, od babičky,“ odpověděl jsem bezelstně.
Tchyně ztuhla. „Od jaké babičky?“
„No… od Lucčiny. Od tatínkovy maminky,“ řekl jsem a ani ve snu by mě nenapadlo, že právě tyhle slova spustí lavinu.
Nejdřív se jí v obličeji něco pohnulo, jako když praskne led. Pak prudce odsunula krabičku, až koláče téměř vylétly na stůl.
„Cože?! Tyhle povidla jsou od ní?“ vyštěkla.
„Ano… proč?“
„Protože tyhle koláče si můžeš strčit klidně někam!“ vykřikla hystericky a začala lapavě dýchat. „A víš co? Běž! Běž za nimi! Jestli ti jejich povidla tak chutnají, tak si klidně bydli s nimi!“
Zůstal jsem stát jako opařený. Vteřinu jsem si myslel, že si dělá legraci, ale pak vzala tu krabičku a vší silou ji hodila do koše. Koláče se rozmáčkly o plastové víko, povidla stékala po stranách a já jen zíral.
„Panebože, já… to jsem nevěděl—“ začal jsem.
„To sis měl zjistit dřív!“ přerušila mě. „Já s těmi lidmi nechci mít nic společného! Ani jejich jídlo, ani jejich krev!“
U dveří jsem chvíli stál, ani jsem nevěděl, jestli mám něco říct. Nakonec jsem jen zašeptal: „Omlouvám se.“ A odešel.
Doma mě Lucie našla sedět na pohovce s prázdným výrazem.
„Co se stalo?“ zeptala se.
„Vyhodila mě. A koláče taky,“ odpověděl jsem tiše.
Když jsem jí všechno převyprávěl, Lucie jen seděla a mlčela. „Nečekala jsem, že až takhle,“ řekla nakonec. „Ale já si s ní promluvím.“
O dva dny později se vrátila domů z návštěvy matky celá rozhozená. „Nemá cenu,“ povzdechla si. „Řekla mi, že pokud se budeme paktovat s otcem nebo jeho rodinou, tak s námi nechce mít nic společného. Že to není rodina, ale zrádci.“
Seděli jsme vedle sebe a bylo nám oběma úzko. Tchyně si postavila hrad z hořkosti a Lucie, i když ji miluje, do něj už nemá klíč. Od té doby se s otcem a prarodiči vídáme potají. Vždycky jí pošlou koláč, zavařeninu nebo dopis s přáním, a ona to doma rychle schová, aby o tom matka nevěděla.
Občas si říkám, že by bylo lepší „přiznat barvu“ a prostě to ukončit. Ale Lucie není připravená. Matku nechce ztratit, i když ji bolí, jak moc v ní žije stará nenávist.
A já, pokaždé když cítím vůni povidel, si vybavím, jak se ta nenávist rozlévala po kuchyňské lince. A taky vím, že některé rány se nezhojí – ani tím nejlepším koláčem na světě.
Příběh byl napsán na základě zkušenosti autorova známého. Je psán v 1.osobě. Jména a postavy jsou v příběhu fiktivní.
