Článek
Jmenuji se Marie, je mi čtyřicet dva a celý život žiju na Valašsku. Mám ráda hlínu na rukou, vůni sena a klid, který přichází po dešti. Když jsem si brala Romana, svého manžela z Brna, věděla jsem, že jeho rodina je jiná. Všichni vzdělaní, uhlazení, s naučeným úsměvem a dokonale vyžehlenými košilemi. Já tam v té chvíli působila jako z jiného světa.
Hned první setkání se švagrovou Terezou ve mně zanechalo trpký dojem. Měřila si mě pohledem od hlavy k patě a pak s úsměvem řekla:
„Tak ty jsi ta Marie, co umí péct domácí chleba, jo? No, aspoň že někdo z vás zvládne něco praktického.“
Smála se, ale v jejím smíchu nebyla ani špetka laskavosti.
Snažila jsem se to nebrat osobně. Říkala jsem si, že si na mě musí zvyknout. Jenže čas plynul a Tereza mě dál ponižovala. Při každé rodinné oslavě si neodpustila jízlivou poznámku:
„Maruško, to je krásné, že si tak vystačíš bez kosmetičky.“
Nebo:
„U vás na vesnici se asi takové boty ještě nenosí, viď?“
Roman mi říkal, ať si to neberu k srdci. Ale brala jsem. Hrozně. Po každé návštěvě jsem doma brečela. Věděla jsem, že jí ležím v žaludku, protože si její „dokonalý“ bratr vzal obyčejnou ženskou. Ne právničku, ne kolegyni z města. Prostě mě — Marii, co peče koláče a občas chodí do kostela.
Rok po svatbě jsem se jí začala vyhýbat. Jenže osud má zvláštní smysl pro spravedlnost.
Jednoho listopadového večera mi zazvonil telefon. Na displeji svítilo jméno Tereza. Nechápala jsem.
„Maruško… promiň, že volám,“ ozval se tichý, roztřesený hlas. „Můžeš přijet?“
Byla to ta nejistá, zlomená Tereza, kterou jsem nikdy nepoznala. Přijela jsem k ní do města ještě tu noc. Seděla v obýváku, obklopená taškami, oči zarudlé od pláče.
„On mě opustil,“ vzlykala. „Milan… prý má jinou. A já… nevím, co budu dělat.“
Zůstala jsem stát uprostřed místnosti. V duchu se mi vybavily všechny ty její urážky, posměšky, to, jak se na mě dívala s opovržením. A teď přede mnou seděla žena, která se zhroutila pod tíhou vlastní bolesti.
Bez váhání jsem ji objala i přesto.
První noc u mě přespala. Vařila jsem jí čaj, poslouchala její stesky, držela ji za ruku.
„Nechápu, proč to děláš,“ řekla mezi slzami. „Byla jsem na tebe tak hnusná.“
Usmála jsem se: „Protože vím, jaké to je, když ti někdo ublíží. A protože jsi rodina.“
Zůstala u nás pár týdnů. Pomáhala jsem jí znovu se postavit na nohy, najít si novou práci, a hlavně — znovu věřit, že to zvládne. Často jsme spolu sedávaly na lavičce před domem a dívaly se na kopce.
„Víš,“ řekla mi jednoho dne, „vždycky jsem si myslela, že lidé z vesnice jsou jednodušší. Ale ty jsi mi ukázala, že být prostý může znamenat i být čistý, silný a opravdový.“
Dnes je náš vztah jiný. Tereza už se mi nesměje. Naopak — volá mi, když potřebuje radu, a občas se přijede podívat jen tak, třeba na kávu.
Na jejím případu jsem se naučila, že život často sám ukáže, kdo je kdo. Někdy není třeba se mstít ani dokazovat svou hodnotu. Stačí zůstat člověkem.
Když se na mě dnes Tereza usměje, vidím v jejích očích vděčnost. A někdy, když se objímáme na rozloučenou, cítím, že naše sestrství se zrodilo právě z té bolesti, kterou jsme kdysi jedna druhé způsobily.
Příběh byl napsán na základě zkušenosti autorovy kamarádky. Je psán v 1.osobě, jména a postavy jsou v příběhu smyšlené.
