Článek
Celý život slýcháme, že poctivá práce se jednou vrátí. Že až přijde ten čas, kdy ruce zestárnou a kolena neunesou váhu let, bude tu stát, který se postará. Moje sestra Jarka tomu věřila. Vždycky. Až do chvíle, kdy jí poštou přišel ten dopis s razítkem úřadu, který měl znamenat klid. A místo toho jí vzal poslední iluze.
Jarka má dnes 62 let. Celý život dřela. Začínala jako šička v textilce, tehdy ještě v době, kdy Valašsko vonělo novou látkou a párou z žehliček. Vstávala ve čtyři ráno, aby stihla autobus do fabriky, a vracela se domů až večer. Po revoluci textilka padla, jako většina podobných podniků. Bylo jí čtyřicet a musela se znovu naučit žít.
„Já se neztratím,“ říkávala tehdy. A opravdu — dělala všechno možné. Chvíli uklízečku v nemocnici, pak kuchařku ve školní jídelně. Pamatuju si, jak si jednou zlomila zápěstí, ale do práce stejně šla, protože „děti přece musí mít oběd“.
Před deseti lety se rozvedla. Manžel ji nechal kvůli mladší ženě a z chalupy, kterou spolu opravovali, musela odejít. Zůstala v podnájmu v paneláku, sama, se starým nábytkem a pár fotkami v rámečcích. I přes to všechno se držela. Říkala, že se těší, až půjde do důchodu — že si konečně odpočine, bude pěstovat muškáty na balkoně a číst knížky, které nestihla.
Ten den, kdy jí přišel dopis z České správy sociálního zabezpečení, jsem u ní byla. Udělala kafe, posadila se ke stolu a rozbalila obálku. Byla nervózní, ale v očích měla naději. Po chvíli se však její úsměv zlomil.
„Šestnáct tisíc šest set,“ vydechla. „Za celý život… šestnáct tisíc.“
Seděla, koukala na ten papír, a já viděla, jak se jí do očí derou slzy. Těch šestnáct tisíc nebyla jen částka. Bylo to potvrzení, že všechna ta léta dřiny, směn, bolestí zad, nočních služeb a promarněných víkendů stála v očích systému za pár čísel.
„To mám jako žít z tohohle?“ ptala se tiše. „Když zaplatím nájem, jídlo a léky, zůstane mi na dva lístky do kina. Na měsíc.“
Ten večer jsme seděly u ní dlouho. Neplakala, jen tiše seděla, popíjela čaj a vypadala, jako by jí někdo vzal kus duše. Druhý den ráno mi volala:
„Marto, víš o nějaké brigádě? Cokoliv. Jen abych měla na přilepšení.“
Dnes pracuje dva dny v týdnu v místním obchodě jako výpomoc. Balí pečivo, doplňuje regály. Ruce ji bolí, záda má zkřivená, ale říká, že aspoň mezi lidmi zapomene, že už vlastně měla mít klid.
„Víš,“ řekla mi nedávno, když jsme šly spolu z obchodu, „já jsem nikdy nechtěla být bohatá. Jen jsem chtěla mít důstojný klid. Ale klid si dneska musíš zaplatit — a já na něj prostě nemám.“
Když ji vidím, jak v šest ráno čeká na autobus s igelitkou v ruce, bolí mě u srdce. Tolik let práce, tolik poctivosti – a výsledek? Důchod, který nestačí ani na obyčejný život.
A přesto se nevzdává. V tom je moje sestra. Život ji ohýbal, ale nikdy nezlomil.
Jen bych si přála, aby v zemi, kde celý život poctivě dřela, už nemusela prosit o pár hodin brigády, aby mohla důstojně žít.
Příběh byl napsán na základě vyprávění autorovy známé a příběhu její sestry. Jména a postavy jsou v příběhu smyšlené.
