Článek
Jmenuji se Marta, je mi padesát šest a mám jediného syna, Tomáše. Býval to hodný kluk, trochu snílek, ale nikdy zlý. Když odešel z domova, byl plný plánů – chtěl podnikat, cestovat, být „svým pánem“. My s manželem jsme ho podporovali, jak to jen šlo, i když jsme občas měli pocit, že se žene do neznáma.
Poslední roky jsme se vídali jen málo. Zavolal občas o Vánocích, někdy poslal zprávu k narozeninám. A pak, z ničeho nic, jednoho večera zazvonil u dveří. Stál tam – bledý, ztrhaný, s kruhy pod očima a s výrazem, který jsem u něj nikdy neviděla.
„Mami… tati… potřebuju pomoct,“ začal a hlas se mu třásl.
Usadili jsme ho ke stolu, uvařila jsem čaj, a on se dal do vyprávění. Prý se mu nedařilo v podnikání. Společník ho podvedl, přišla exekuce, dluhy se začaly nabalovat. S přítelkyní prý nezvládali platit nájem, měli prázdnou lednici, telefony jim odpojili. Když začal mluvit o částce – půl milionu korun – udělalo se mi fyzicky špatně.
„Tome, proč jsi nic neřekl dřív?“ ptal se manžel s nevírou.
„Styděl jsem se,“ odpověděl náš syn tiše.
Bylo to těžké rozhodování. Sami jsme neměli nazbyt, ale myšlenka, že by syn skončil někde na ulici nebo v exekuci, nás děsila. Po nocích jsme počítali, zjišťovali, kam se obrátit. Nakonec jsme si vzali půjčku, abychom ho z té šlamastyky vytáhli. Komunikovali jsme s věřiteli, domlouvali splátky, platili pokuty i nedoplatky.
Tomáš byl první dny neuvěřitelně vděčný. Pomáhal nám, volal, že začne znovu, tentokrát jinak. A já si říkala – ano, tohle byla ta správná mateřská volba.
Jenže pak… se zase odmlčel.
Nezvedal telefony, neodpovídal na zprávy. Ticho, které mě bolelo víc než cokoliv jiného.
Až jednoho večera, zrovna když jsem chystala večeři, mi pípl telefon. Neznámé číslo. Otevřela jsem zprávu – a doslova mi ztuhla krev v žilách.
> „Díky vám je Tomáš znovu v dluzích. Jste hrozní rodiče, udělali jste z něj nezodpovědného člověka. Kdybyste se mu kdysi víc věnovali, nemusel by takhle dopadnout. Kvůli vám teď trpí!“
Podepsaná byla jeho přítelkyně.
Zírala jsem na displej, ruce se mi třásly. V hlavě mi hučelo – cože? My, kteří jsme pro něj obětovali všechno? Kteří jsme si vzali dluh, aby mohl začít znovu? A teď máme být viníky?
Volali jsme jí – nebrala to. Zkusili jsme napsat Tomášovi, co to má znamenat. Odpověděl stručně:
> „Mami, prosím, neřeš to. Je to složitý.“
A pak zase ticho.
Od té doby se všechno změnilo. Syn k nám přestal jezdit. O Vánocích jen poslal SMS: „Všechno nejlepší, mějte se.“ Bez podpisu. Bez emocí.
Někdy sedím večer v obýváku, dívám se na jeho fotku z maturitního plesu a přemýšlím, kde se stala chyba. Možná jsme ho opravdu rozmazlili. Možná jsme ho příliš chtěli chránit. Ale určitě jsme ho milovali – a to by snad mělo něco znamenat.
Manžel se tváří, že ho to nechává klidným, ale občas ho přistihnu, jak kouká do prázdna. „Víš, Marta,“ řekl nedávno tiše, „já se bojím, že o něj přicházíme. Že ta holka ho od nás úplně odřízne.“
Já jen přikývla. Protože přesně to cítím taky.
Každý den doufám, že se jednou ozve. Že pochopí, že jsme to dělali z lásky. Ne kvůli sobě, ale kvůli němu. Že přestane hledat viníky a začne se chovat jako muž, kterého jsme vychovali.
A i když už asi nikdy nevrátíme ten ztracený čas, věřím, že jednoho dne zazvoní u dveří.
A já mu je znovu otevřu – tak jako tehdy. Ale tentokrát ne kvůli penězům. Kvůli odpuštění.
Příběh byl napsán na základě zkušenosti autorovy známé. Je psán v 1.osobě z pozice vypravěčky. Jména a postavy jsou v příběhu fiktivní.
