Článek
Seděl jsem v autě na dálnici směrem domů a těšil se, že po týdnu zase uvidím Kláru. Vždycky to tak mám, když se vracím – i když pravda, poslední dobou jsem si začal všímat něčeho zvláštního. Už několikrát se stalo, že když jsem se vrátil, moje Škoda Superb nestála před domem. Přijel jsem třeba kolem poledne, čekal, že mě bude vítat, a auto nikde. Klára mi pokaždé podala nějaké vysvětlení – byla u rodičů, na nákupech, u kamarádky Jitky. Neřešil jsem to. Věřil jsem jí.
Jenže po posledním návratu, kdy jsem přijel o den dřív a auto zase nikde, začal ve mně hlodat červíček pochybností. Klára dorazila asi za hodinu, vysmátá, s taškou z obchodu. „Promiň, miláčku, musela jsem ještě něco koupit,“ pronesla. A já tomu věřil. Chtěl jsem tomu věřit.
Všechno by asi zůstalo u drobných pochybností, kdyby mi jednoho dne nezazvonil telefon. Na displeji tchán. Zvedl jsem to s úsměvem.
„Ahoj, Martine, neruším?“
„Ne, v pohodě, co se děje?“
Tchán si odkašlal. „Hele, musím ti něco říct. Možná se na mě naštveš, ale myslím, že máš právo vědět pravdu.“
Najednou se mi sevřel žaludek. „Jakou pravdu?“
„To tvoje auto, když jsi pryč… Klára ho půjčuje své sestře. Aby mohla jezdit za svým chlapem. Víš, nechce, aby na to přišel její manžel, tak používá cizí auto. Tvoje.“
Seděl jsem s telefonem v ruce a měl pocit, že mi někdo vyrval zem pod nohama. „Počkej… to myslíš vážně?“
„Jo. Nechci do toho strkat nos, ale připadá mi fér, abys to věděl. Klára ti to asi neřekne.“
Poděkoval jsem mu a zavěsil. Srdce mi bušilo jak šílené. V tu chvíli jsem se rozhodl, že si to ověřím po svém.
Další služebku jsem měl už za dva dny. Ráno před odjezdem jsem z auta vyndal klíčky a schoval je na místo, o kterém vím jen já – do staré krabice s nářadím v garáži. Pak jsem odjel jako vždycky, ale už s vědomím, že tentokrát se něco stane.
Když jsem se večer vrátil, seděl jsem na gauči a dělal, že si čtu. Klára byla doma, ale chodila po bytě jak na trní. Po chvíli se ke mně přitočila.
„Hele, nevíš, kde jsou klíčky od auta?“ zeptala se ledabyle, ale viděl jsem, jak jí cuká koutek pusy.
„Klíčky? No… asi tam, kde vždycky,“ odpověděl jsem klidně.
„Není tam,“ pípla. „Potřebuju je.“
„Na co?“ zvedl jsem oči od tabletu.
„No… prostě… potřebuju něco zařídit.“
„Něco? Nebo někoho?“ řekl jsem ostře.
Zarazila se. „Co to má znamenat?“
„To znamená,“ pronesl jsem pomalu, „že vím, proč tak nutně potřebuješ moje auto, když nejsem doma.“
„Ty mi nevěříš? Myslíš, že bych…?“ začala, ale já ji přerušil.
„Myslím, že půjčuješ moje auto své sestře, aby mohla jezdit za milencem. Tchán mi to řekl. Tak mi přestaň lhát.“
Ztuhla. Oči jí zbělely, pak zrudla. „On ti to řekl? To je…“
„Takže je to pravda?“ zvýšil jsem hlas.
„Počkej, ne, to není tak, jak si myslíš! Já s tím nemám nic společného!“
„Nemáš? Ty jí dáváš moje auto!“
„Protože mě prosila! Říkala, že to má pod kontrolou, že se to nesmí provalit! Nechtěla jsem, aby se to dozvěděl její manžel!“
Mlčel jsem, ruce zaťaté v pěst. „A mně jsi to říct nemohla?“
„Bála jsem se, že ji odsoudíš…“
„A co já?! Co když se to rozbije? Co když se stane nehoda? To je moje auto, Kláro! Ty ses mnou neporadila ani jednou!“
Chvíli jsme se překřikovali, pak to z ní vypadlo všechno – jak dlouho to trvá, jak ji sestra prosila, jak se cítila mezi dvěma ohni. Ale mně to bylo jedno. Cítil jsem se podvedený. Ne tím, že bych si myslel, že Klára má milence – ale tím, že mi lhala.
Druhý den jsem si zavolal švagrovou. Sešli jsme se v kavárně.
„Tak hele,“ začal jsem bez obalu, „pokud nechceš, aby se tvůj manžel dozvěděl, že máš bokovku, už nikdy si nebudeš půjčovat moje auto. Jasné?“
Sklopila oči a kývla. „Jasné. Promiň, Martine.“
Za měsíc jsem slyšel, že její vztah stejně skončil. Jenže u nás doma už nic nebylo jako dřív. S Klárou jsme spolu zůstali, ale důvěra? Ta se vypařila. A já si pořád říkám – kolik takových tajemství ještě kolem mě krouží, zatímco já sedím někde na dálnici a věřím, že je doma všechno v pořádku?
Příběh byl napsán dle podobné zkušenosti autorova kamaráda. Je psán v 1.osobě. Jména, postavy a některé reálie příběhu jsou smyšlené.
