Článek
Když se ohlédnu zpátky, říkám si, že nejhorší, co člověk může udělat, je brát vážně rady od lidí, kteří sami kážou vodu a pijí víno. A u mojí tchyně to platí dvojnásob.
Bydlíme s manželkou a třemi dětmi v domě na okraji města. Máme menší zahradu – nic přepychového, ale udržovanou. Několik ovocných stromů, pár okrasných keřů, decentní záhony, cestička vysypaná kamínky, travník pravidelně sečený. Nic přeplácaného, prostě tak akorát, aby se na ní dalo posedět, děti mohly hrát fotbal a já měl trochu klidu, když si po práci sednu k pivu.
Jenže tchyně má na všechno vždycky názor. A když k nám posledně přijela, hned po přivítání se vrhla na naši zahradu jako inspektor z ekoteroristického oddělení.
„No tohle,“ spustila, sotva prošla brankou, „vy tady máte to trápeníčko s tou chemickou pouští? Trávník jak na golfu – to si jako myslíte, že to je přírodní? To je mrtvá plocha! Ani žížala by se tu neohřála, natož včela. A ty kamínky… no to je kapitola sama pro sebe. Víš, Martine, kamínky patří do koryta řeky, ne na zahradu. To jste si mysleli, že budete trendy? Vždyť to je jak hřbitov, jenom bez náhrobků!“
Zamračil jsem se, ale ona jela dál, jako kdyby měla připravený hodinový monolog:
„A ty vaše keříčky, všechno to stříhání do kuliček a hranolků… To je proti přírodě! Strom má růst svobodně, ne jako voják na přehlídce. Všechno tady máte jak z katalogu pro maloměšťáky. Vy vůbec necítíte přírodu. Kde máte kopřivy? Kde máte rohy pro hmyz? Já bych se tady cítila jak v muzeu plastu.“
Manželka mě šťouchla loktem, abych držel jazyk za zuby, ale já už měl chuť jí nabídnout kosu a říct: „Tak to tady posekej po svém.“ Jenže tchyně si vždycky říká svoje a pak se tváří, že nám právě předala Nobelovu cenu za ekologii.
Asi po dvou měsících jsme se vydali k ní. Už jsme u ní dlouho nebyli, a upřímně – děti se na babičku těšily. Jenže co jsem viděl, to mi vyrazilo dech.
Zahrada? Prales hadra. Všude křoví, tráva metr vysoká, plevel až k plotu. Na zemi ležely nahnilé spadané jablka, vosy nad tím bzučely jak na letišti. Smrad z kompostu se šířil do širokého okolí, a když jsem nahlédl blíž, nebyly tam jen zbytky ze zahrady – ale i plesnivé pečivo, staré hadry a kdovíco ještě.
„Tak co říkáš, Martine?“ rozhlédla se hrdě, „tohle je zahrada, která žije! Vidíš tu biodiverzitu? Tady má každý brouček své místo. Tady to dýchá. To není sterilní trávník jako u vás.“
Děti se držely stranou, protože v tom chaosu nebylo kde si hrát.
Nedalo mi to a zeptal jsem se sousedů. Zajímalo mě, jestli jim tohle opravdu nevadí. Jeden starší pán odvedle se pousmál:
„No, víte, Martine, my to tolerujeme. Ale vaše tchyně… no, ona je zvláštní. Občas tu pořádá jakési ‚meditační seance‘ přímo v kopřivách, že prý se tam nejlépe propojí s energií Země. Jindy tu bosá běhá po zahradě a sbírá ranní rosu do hrníčku. Taky jsme ji viděli, jak hraje na buben u kompostu – prý tím podporuje rozkladné procesy.“
Druhá sousedka si odkašlala:
„A taky občas zakazuje dětem z ulice, aby chodily kolem, protože plaší žáby, které tu prý mají svaté místo. Jenže nikdo žádné žáby nikdy neviděl.“
Já jen nevěřícně kroutil hlavou. Zahrada, která měla být rájem pro přírodu, se mezitím stala spíš odkladištěm nepořádku.
Když jsme pak seděli u stolu, nevydržel jsem to a zeptal se přímo:
„Hele, tchyně, víš, když už tak kritizuješ naši zahradu, nemyslíš, že bys měla začít u sebe? Já slyšel od sousedů, že si občas stěžují na tvé… no, zvláštní aktivity.“
Okamžitě se napřímila, oči jí zajiskřily:
„A co je komu do toho?! To je moje zahrada a já si ji povedu podle svého! Lidi jsou závistiví, nechápou vyšší smysl. Já tvořím ekosystém, ne skanzen pro turisty. Ať si každý zamete před svým prahem, já se nikomu necpu do života.“
„Promiň,“ odvětil jsem klidně, „ale my si zahradu taky děláme podle sebe. Jenže ty nám do toho mluvíš.“
„Protože vy to děláte špatně!“ vyštěkla.
V tu chvíli jsem mávl rukou. Bylo jasné, že tady se sebereflexe nikdy nedočkám. Rozhodl jsem se jediné – že děti k ní už na noc samotné nedám. Poslouchat její kázání o „svatých žábách“ a „živém kompostu“ by je akorát zmátlo.
A já si aspoň dál v klidu poseču svůj „chemický“ trávník, otevřu pivo a nechám sousedy, ať si sami vyberou, kde by raději chtěli trávit čas – u nás na zahradě, nebo u babičky v jejím „ekologickém chrámu“.
Příběh byl napsán dle zkušeností autorova kamaráda. Je psán v 1.osobě z pozice vypravěče. Jména, postavy a některé reálie příběhu jsou smyšlené.
