Článek
Nikdy by mě nenapadlo, že budu něco takového někdy vyprávět. Ani v duchu. Ale možná právě proto se ve mně ten příběh dusil tak dlouho, až musel ven. Jsem Martina, žiju v malé vesnici na jižní Moravě. Je tu krásně: vinice, čistý vzduch, boží muka na každé křižovatce… ale taky oči. Oči, co vidí i tam, kde by neměly. A jazyk, co mluví i tehdy, když srdce druhého praská bolestí.
Když se nám s mužem narodila dcera Anička, byla jsem šťastná. Aspoň první týdny. A pak… začalo ticho. To ticho v ložnici, v dotecích, v pohledu. On, můj muž Petr, jakoby přestal být mužem. Tvrdil, že je unavený, že dítě ho rozptyluje, že nemá náladu. Přestali jsme spolu spát úplně. Měsíce. A pak už jsem to ani nezkoušela. Jako bych mu byla odporná. Možná jsem byla.
Dusila jsem to v sobě dlouho. Do kostela jsem chodila dál, protože se to přece čeká. Usmívala jsem se na farníka, co mě pomlouval za rohem. A pak přišla nabídka. Moje kamarádka Lenka: jediná, komu jsem mohla něco říct — navrhla, že bychom si udělaly dámskou dovolenou. Jen my dvě, pryč od dětí, od mužů, od svědomí.
Jely jsme do menšího hotelu v Rakousku. Hned první večer se tam u baru přimotal postarší chlap — takový ten typ, co smrdí kolínskou z benzinky a sáhne, než se zeptá. Nevím, proč mě zrovna já zaujala jeho pozornost. Možná právě proto, že jsem ho ignorovala.
Narážel na mě dvojsmyslně, až oplzle. Nabízel mi „masáž celého těla“, prý má „zkušené ruce“. Nakonec z něj vypadlo i to, že bych si „mohla užít bez následků“. Tehdy jsem se zvedla a vrazila mu facku, takovou, že se po ní rozhostilo ticho u celého baru. Byl mi odporný.
Zbytek pobytu jsem se mu vyhýbala, jak to jen šlo. Ale pak přišel závěrečný večer — hotel pořádal rozlučku s vínem a hudbou. Byla jsem unavená, smutná, měla jsem toho dost. A víno teklo proudem. Ten muž se zjevil znovu — ale tentokrát byl jiný. Mluvil klidně, bez narážek, dokonce i smutně. Vyprávěl o své bývalé ženě, která ho opustila, o tom, jak si připadá starý a zbytečný. Možná to byl další trik. Ale já mu to tehdy uvěřila.
Alkohol, bolest, samota… a chyba.
Vzbudila jsem se vedle něj ráno a první, co jsem slyšela, bylo jeho smích. Pak telefonoval někomu u snídaně a vykládal, „jak měl Moravačku, co si hrála na cudnou“. V tu chvíli se mi udělalo fyzicky špatně. Sebrala jsem se a odešla. Lenka nic nevěděla. A já jí nic neřekla.
Týden po návratu jsem si udělala test. Pozitivní.
Zamrzla jsem. Petr se ke mně choval stejně — chladně, skoro jako k nájemníkovi. Ale když jsem mu ukázala test, poprvé po dlouhé době mě objal. Prý: „Tak přece se nám to povedlo.“ A já mlčela. Hrála jsem tu hru. Hrála jsem na štěstí. Ale v noci jsem brečela do polštáře jako malá holka.
Rozhodla jsem se jít na potrat. Nechtěla jsem v sobě nést kus někoho, kdo mě zneužil jako opilou trofej. Ale jak už to tak bývá — nic neutajíš. Malá vesnice. Někdo mě viděl jít do gynekologické ambulance ve městě. Jiný si všiml, že bříško už neroste. A pak začaly pohledy. Klepy. „Zabila dítě.“ „Chudák Petr.“ „A to chodí ke zpovědi!“
Petr se mě jednou zeptal: „Proč jsi to udělala?“ — a já jen řekla, že jsem cítila, že to dítě by nebylo šťastné. On se na mě díval dlouho, mlčky. Asi už tušil. Ale nikdy to nevyslovil nahlas. Třeba proto, že věděl, že pravdu nechce slyšet.
Ten muž z hotelu mi později párkrát napsal. Prý že „na mě nezapomene“ a že by si to rád zopakoval. Nikdy jsem neodpověděla. Ale každá jeho zpráva mi připomněla, co všechno jsem ztratila — samu sebe.
Závěr:
Dnes už uplynul skoro rok. Lidé v obci mě pozdraví, ale jinak se mě straní. V kostele na mě padají těžší stěny než kdy dřív. A Petr? Jsme spolu. Ne jako manželé, spíš jako dva spolubydlící. Možná čeká, že mu to jednou přiznám. Ale já už nemám sílu znovu procházet peklem, které mě tehdy spolklo.
Žít s vinou je těžké. Ale žít s odsouzením lidí, kteří neznají pravdu, to je mnohem horší. Nejhorší je však žít v tichu. Tichu, které mezi námi roste každým dnem. A ve kterém se už dávno ztratila láska.
Inspirací pro sepsání příběhu byla povídka „Pomsta“, z knihy: Příběhy ze života aneb Reminiscence sociální pracovnice, autorka: Marie Valíčková, vydalo nakladatelství Epika v roce 2018, vydání první.
Příběh byl pro větší autenticitu napsán v 1.osobě, jména a postavy jsou fiktivní.
