Článek
Vaření bylo pro mě vždycky něco jako terapie. Někomu pomáhá běh, jiný se uklidní při pletení – já se našla mezi pánvemi, vonícím máslem a surovým těstem. Už od mládí jsem sledovala pořady Jamieho Olivera a Gordon Ramseyho, zapisovala si recepty, zkoušela nové techniky. Jenže pak přišla mateřská, práce pečovatelky šla stranou a s ní i moje sebevědomí. Vařila jsem dál – pro manžela, pro dceru, pro radost – ale nikdy mě nenapadlo, že bych mohla něco dokázat „ve velkém“.
Až do té chvíle, kdy moje tchyně – žena, která věří, že nejlepší koření je sádlo a cibule smažená do černa – pronesla tu větu, která mě nakopla víc než cokoliv jiného:
„Martino, víš, že i tvoje dcera vaří líp než ty?“
Nejdřív jsem jen stála, držela v ruce vařečku a cítila, jak se mi do očí derou slzy. Ne proto, že by mě urazila. Ale proto, že mě to zranilo. Dcera, tehdy čtrnáctiletá, jen zrudla a zašeptala: „Babi, to nebylo hezké.“
Ale tchyně jen pokrčila rameny a dodala:
„Já jen, že ta tvoje moderní kuchyně… to není jídlo. To je hra na jídlo. Pár lístků, trocha pěny… člověk se z toho nenají.“
Ten večer jsem seděla v kuchyni a přemýšlela, jestli má pravdu. Možná opravdu jen hraju na něco, co nejsem. Možná jsem měla zůstat u bramborového salátu a svíčkové. Jenže když jsem viděla, jak mě manžel obejmul a řekl:
„Já mám tvoje jídla rád. A nejen já. Ty bys klidně mohla vařit v restauraci,“
něco se ve mně pohnulo.
Druhý den jsem si sedla k počítači a zkusila vyhledat nabídky práce. Bylo jich dost – většinou hledali zkušené kuchařky, ale jedna restaurace v sousedním městě psala, že hledají lidi „s citem pro moderní gastronomii“.
Bez přemýšlení jsem poslala životopis. Přidala fotky svých jídel – pečený losos s hráškovým pyré, domácí ravioly s kozím sýrem, citronové tartaletky.
Když se první týden nikdo neozval, propadala jsem skepsi. Po druhém jsem to chtěla vzdát.
„Vidíš,“ řekla tchyně, když jsem si postěžovala u kávy. „To chce praxi, ne internetové recepty.“
Usmála jsem se, ale uvnitř mě to pálilo.
„Možná,“ odpověděla jsem klidně, „ale praxe se dá získat. A odvaha se koupit nedá.“
Týden na to mi zavolali z restaurace „Na skále“. Zvali mě na zkoušku. Manžel mě objal, dcera mi popřála štěstí a tchyně jen utrousila:
„No, tak snad tam po tobě nebudou mít salmonelu.“
Když jsem poprvé vešla do jejich kuchyně, měla jsem ruce jako led. Všude nerez, světlo, vůně čerstvých bylinek. Šéfkuchař – mladý, energický – mi podal ruku:
„Zkuste udělat něco, co vás vystihuje,“ řekl.
Uvařila jsem pečené kuře s tymiánem, dýňovým pyré a salátkem z granátového jablka. Když ochutnal, jen se usmál.
„Tohle… tohle má duši,“ řekl tiše. A mně se chtělo brečet.
Za dva dny mi volali, že mě berou.
Ten večer jsem domů donesla pracovní smlouvu a koupila dražší víno. Manžel byl nadšený, dcera mi donesla květinu ze zahrady. A tchyně?
Seděla u stolu, krájela knedlík a dívala se na mě.
„Takže tě fakt přijali,“ řekla pomalu, když skoro nevěřícně louskala řádky pracovní smlouvy na pozici kuchařky restaurace „Na skále“ .
Tchyně se zhluboka nadechla. „No… tak to asi umíš víc než jsem myslela.“
Usmála jsem se. „To asi jo.“
Od té doby mě už nikdy neviděla s vařečkou v ruce, aniž by neřekla:
„No, naše kuchařka,“
– a v hlase jí zazníval náznak pýchy, kterou by nikdy nepřiznala nahlas.
A Já vím, že ta věta, která mě kdysi zranila, byla vlastně začátkem. Protože někdy člověk potřebuje malou jizvu, aby pochopil, kde má srdce. A to moje bije v kuchyni.
Příběh byl napsán na základě vyprávění autorovy kolegyně. Je psán v 1.osobě z pozice vypravěčky. Jména a postavy jsou v příběhu smyšlené.
