Článek
Jmenuju se Zuzana, je mi 39 let a s manželem Petrem jsme spolu už dvanáct let. Máme tři děti – devítiletou Aničku, sedmiletého Matěje a tříletou Rozárku – a velký rodinný dům 5+1, který jsem si kdysi vysnila jako bezpečné hnízdo. Poslední dobou mi ale připadá spíš jako nekonečný seznam povinností.
Nedávno jsem po letech na mateřské nastoupila do práce na sedm hodin denně. Petr má klasickou osmihodinovou ranní, a musím říct, že pomáhá. S dětmi, s barákem, s nákupy. Jenže i tak… tři děti, práce, dům, vaření, praní, úkoly, kroužky. Je to zápřah. Takový, že bez dvojky bílého obden bych možná některé večery ani nevydýchala.
Uklizeno už dávno není jako za mateřské. Vaření? Čím dál častěji objednáváme jídlo. Setkání s kamarádkami? O tom radši nemluvím. Všechno jedu „na výkon“, bez pauzy, bez nádechu. A přesto se našel někdo, kdo mi dokázal dát pocit, že jsem pořád málo.
Moje tchyně.
Měla jednoho syna – Petra. Žije v bytě, do práce sice chodila celý život, ale podle mě se nikdy nepředřela. Zato pusu měla vždycky prořízlou.
Zpočátku to byly drobnosti.
„Ty máš doma nějaký nepořádek.“
„Zase objednáváte jídlo?“
„Já jsem to s Petrem zvládala sama.“
A pak přišla věta, kterou začala používat čím dál častěji.
Podívala se na mě, přimhouřila oči a řekla:
„Prostě máš pomalé tempo, Zuzko.“
Jednou jsem to slyšela v kuchyni, když jsem utírala linku a Rozárka mi visela na noze. Jindy u kávy, když jsem se přiznala, že nestíhám prát. A naposledy… to už jsem cítila, jak se mi stahuje žaludek.
Jeden večer jsem seděla s Petrem na gauči, děti konečně spaly a já se rozbrečela.
„Já už fakt nevím, co ještě mám zrychlit,“ zašeptala jsem.
Petr mě vzal kolem ramen.
„Víš co? Kašleme na to. Uděláme něco pro sebe.“
A tak jsme se naštvali. A zároveň rozhodli.
Objednali jsme si wellness víkend. Dva dny. Jen my dva.
Tchyni jsme řekli, že jsme ho dostali pod stromek.
A když má pocit, že máme pomalé tempo, ať si ho sama zkusí.
Nechali jsme jí děti a naši domácnost na celý víkend.
Upřímně – děti ji měly rády, takže z jejich strany problém nebyl. Spíš jsem bojovala sama se sebou. Když jsme odjížděli, žaludek jsem měla sevřený.
„Co když to doma dopadne katastrofálně?“
„Co když si zase něco najde?“
Wellness jsme si sice užili, ale spíš jen částečně. Pořád jsem myslela na domov, jak to tchyně, a hlavně děti zvládají.
V neděli jsme se vraceli. Otevřela jsem dveře a… zůstala stát.
Hračky všude. Nádobí ve dřezu. Prádlo nesložené. Dům vypadal přesně tak, jak já sama vídám skoro každý den.
Tchyně stála v předsíni, unavená, vlasy stažené do culíku.
„No tak co?“ zeptala jsem se opatrně.
Povzdechla si.
„Zuzko…mělas pravdu, není to vůbec jednoduché.“
Chvíli mlčela a pak dodala:
„A to jsem nebyla ani v práci. Ještě že mi občas pomohl děda.“
Nepřála jsem si omluvu. Ani zadostiučinění.
Jen pochopení.
Děti byly v pohodě. Smály se, vyprávěly. Já nebyla naštvaná. Jen jsem cítila tiché vítězství – ne nad ní, ale nad pochybnostmi, které mi tak dlouho sypala do hlavy.
Ten víkend mi potvrdil jedno:
S třemi dětmi a domem prostě nejde být dokonalá ve všem.
A kdo tvrdí opak, ať si to tempo zkusí sám.
Příběh byl napsán na základě vyprávění autorovy kamarádky. Je psán v 1.osobě, jména a postavy jsou v příběhu smyšlené.
