Článek
A pak jednoho podzimního večera přišla ona – a všechno se změnilo.
Seděl jsem u baru v našem jediném decentním podniku, popíjel pivo a přemýšlel, proč se zase ozývá to známé ticho. Vešla žena – elegantní, s jistým krokem, úsměvem, který by rozehřál i kamennou zeď. Na první pohled mohla mít kolem čtyřicítky, ale působila svěže, noblesně, voněla jako někdo, kdo ví, co chce.
„Můžu si přisednout?“ zeptala se, když zjistila, že u baru není volno.
„Jasně,“ odpověděl jsem, a v tu chvíli se mi srdce rozbušilo.
Jmenovala se Kateřina. Mluvili jsme o práci, hudbě, filmech… smáli se, jako bychom se znali roky. Byla jiná než dívky, s nimiž jsem do té doby randil – klidná, sebevědomá, s hlubokým pohledem, který vás vtáhne a už nepustí. Když se zvedala k odchodu, chtěl jsem ji doprovodit, ale odmítla s úsměvem: „Ne, Michale, nech to dnes tak. Je to hezké takhle nedořečené.“
Nemohl jsem na ni přestat myslet. Za pár dní jsme se potkali znovu. Tentokrát šli na večeři. Mluvila o svých snech, o tom, že někdy člověk zůstane v životě tam, kde se kdysi rozhodl špatně a už se neumí pohnout. Třetí schůzka byla jiná – výlet mimo město, spousta smíchu, ale v jejím hlase se občas mihl stín. Když jsme seděli na lavičce u řeky, odhodlala se:
„Měla bych ti něco říct, Michale. Jsem vdaná.“
Zůstal jsem zticha. Prstýnek nenosila, nikdy o rodině nemluvila. Cítil jsem, jak se mi hroutí ten krátký svět, který jsem si kolem ní stihl postavit.
„Manželství už dávno nefunguje,“ pokračovala. „Nemohli jsme mít děti… a on žije jen prací. Jsme spíš spolubydlící. Nechci ti lhát.“
Polkl jsem. Chtěl jsem být chápavý, dospělý, říct, že to zvládneme. Ale pak vyslovila jeho jméno.
„Můj muž – Petr Holan. Má firmu na průmyslové montáže. Třeba ho znáš, když jsi dělal v Metalu?“
V tu chvíli se mi zatmělo před očima. Znám ho. A jak! Ten člověk mě před čtyřmi lety málem zničil. Ne fyzicky, ale lidsky. Když jsem tam pracoval, stal se ze mě terč. Nadávky, ponižování, posměch, až jsem musel odejít. Kvůli němu jsem tehdy ztratil víru v lidi i sám v sebe.
Seděl jsem tam, poslouchal Katku, jak mluví o manželství bez citu, a v hlavě mi znělo jen to jméno. Holan. Holan.
„Děje se něco?“ zeptala se tiše.
„Ne… jen mi to jméno něco připomnělo,“ vydechl jsem, i když jsem chtěl křičet.
Domů jsem šel pěšky, hlavou mi běžely stovky myšlenek. Touha, hněv, bolest. Nemohl jsem jí říct, že její muž byl ten, kdo mě před lety zadupal. Bál jsem se, že by se to otočilo proti mně. Že by ho varovala. Nebo hůř – že by se to provalilo a on by mi znovu udělal ze života peklo.
Na další schůzku jsem už nepřišel. Psala mi, volala. Odpověděl jsem vyhýbavě – že teď nemám v hlavě pořádek, že potřebuji čas. Nakonec to vzdala.
„Měla jsem tě ráda, Michale,“ napsala v jedné poslední zprávě. „Ale možná máš pravdu – čas to všechno přebije.“
A tak jsem zase zůstal sám. Jenže tentokrát to nebyla prázdnota, co mě dusila, ale podivný klid. Věděl jsem, že jsem se vyhnul dalšímu zranění.
A přesto, když jdu večer kolem baru, kde jsme se poznali, cítím její parfém. A vím, že i láska, která nemohla být, dokáže člověka na chvíli probudit k životu.
Příběh byl napsán na základě zkušenosti autorova kamaráda. Je psán v 1.osobě z pozice vypravěče. Jména a postavy jsou v příběhu smyšlené.
