Článek
Jmenuji se Michal. Následující příběh je to o důvěře ve „bílé pláště“, o aroganci některých lékařů a o tom, jak blízko je od přehlédnutí detailu k naprostému zhroucení lidského zdraví.
Můj táta Pavel byl celý život takový ten starý poctivec. Typ, co nikdy nebyl nemocný, kromě občasné rýmy a kašle. V šedesáti pěti pořád pracoval na půl úvazku, sám si sekal trávník, jezdil na kole, plaval, jezdil na výlety. Prostě aktivní důchodce. Ovšem byl také trochu tvrdohlavý, co se týče doktorů. Nesnášel, když musel na preventivní prohlídku. S oblibou říkával: „Mně nic není a když, spraví to panák kořalky, nebo bylinky.“
Takže když si jednou večer začal stěžovat, že mu buší srdce, že se mu točí hlava a pálí ho na hrudi, byli jsme z toho s mámou v šoku.
Tentokrát jsme otce přesvědčili, že musí jet k lékaři. Druhý den jsme ho i přes jeho nemalé vzpouzení doprovodili do interní ambulance. Sám pochopil, že už to nebude jen na „samoléčbu“.
Lékař, jmenoval se MUDr. Horák, se ani moc neobtěžoval s důkladným vyšetřením. Už jen jeho přivítání stylu: „Další, tak co zas?“, nevěštilo nic dobrého. Podíval se otci na krevní tlak, poslechl si srdce, poklepal si do tabletu a sepsal zprávu. Vypadal, jako by byl spíš na cestě na oběd, než u pacienta.
Nakonec spustil: „To bude jen tlak. Stres. Míváte to často?“
„No, upřímně nikdy,“ odpověděl trochu nesměle táta.
„No vidíte, to je prostě věk. Dostanete betablokátor, srovnáme tlak a srdce se uklidní“, odbyl ho lékař.
Prostě obdržel recept, bez EKG, bez krve, bez zátěžového testu. Měl jsem nutkání se ptát víc, ale táta mě seřval, ať nechám doktora dělat svou práci. „Je to vzdělanej člověk, Michale. Ne každej má Google a potřebu do všeho kecat.“
Takže jsme mu nakonec věřili.
První týden po nasazení léku byl táta jako vyměněný. Bohužel ale ne k lepšímu. Byl slabý, zpomalený, sotva se vyšplhal do schodů. Máma říkala, že je to tím, že si tělo zvyká.
Jenže po asi čtrnácti dnech jsem ho našel na podlaze v kuchyni v bezvědomí. Zhroutil se.
Záchranka ho stihla urychleně převézt do nemocnice. Pro mě nepředstavitelný stres a neskutečně hektické hodiny. A verdikt?
Můj táta neměl problém s tlakem. Měl výraznou poruchu srdečního rytmu, která s tlakem souvisela jen částečně. Betablokátor, který mu MUDr. Horák předepsal, zpomalil srdce natolik, že mu rozkolísal rytmus a způsobil ztrátu vědomí. V kombinaci s jiným lékem, který užíval kvůli zánětu prostaty, to bylo jako časovaná bomba.
Primář v nemocnici kroutil hlavou:
„Tohle měl poznat každý rozumný internista. EKG mu nikdo nedělal? Ani Holter? Žádné laboratorní testy?“
Mlčel jsem. Jen jsem sevřel pěsti.
Táta z toho vyvázl, nutno říci, že se štěstím. Dnes má kardiostimulátor, bere upravenou kombinaci léků a už nejezdí na kole. A doktory si vybírá důkladněji než hypotéku.
Já jsem ale nenechal věc jen tak být. Sepsal jsem stížnost na lékaře Horáka. Poslal jsem kopie všech zpráv, diagnóz, popis událostí. Trvalo to dlouho. Měsíce. A výsledek?
Lékařská komora mi suše odepsala ve stylu: „Došlo k pochybení v diagnostickém postupu.“
Žádná omluva. Jen formální uznání, že k chybě došlo. Nehorázné.
Závěr
Táta říká, že nakonec měl štěstí. Má pravdu. Já si však myslím, že měl spíš kliku, že to nedopadlo hůř. Jeden přepsaný recept a jedno: „to je jen tlak“ mohlo znamenat tátův konec.
Od té doby se na doktory dívám jinak. Ne jako na vševědoucí autority. Ale jako na lidi. A lidé chybují. A když chybuje řezník, pokazí maso. Když chybuje lékař: pokazí celý život.
Text byl napsán dle příběhu muže, který jej u svého příbuzného zažil v podobném duchu. Jména a postavy jsou v příběhu smyšlené, je však popsán na reálném základě.
