Článek
Bylo už po deváté večer, když jsem nastupovala do autobusu. Po dlouhém dni v práci jsem se těšila na ticho a pár minut klidné cesty. Sedla jsem si doprostřed, k oknu. Autobus byl téměř prázdný, jen vzadu se hlučně bavila trojice mužů. Smáli se, mávali rukama, smrděli pivem a rumem na dálku.
Nejdřív jsem je ignorovala. Jenže po pár zastávkách jsem cítila jejich pohledy.
„Hele, kámo, vidíš ji?“ hulákal jeden s mastnými vlasy. „Takovou bych bral hned!“
„No jo,“ přidal se druhý, „a ještě by nám mohla ohřát postel, co?“
Zasmáli se a bouchali se do kolen.
Snažila jsem se dívat z okna, jako bych je neslyšela.
„Co je, slečinko, stydíte se?“ zahučel třetí. „Taková hezká pusinka a žádnej úsměv?“
Polkla jsem a ztuhla. Uvažovala jsem, jestli radši nevystoupím dřív.
Vtom se ozval chraplavý hlas zepředu:
„Tak dost, chlapi!“
Zvedla jsem hlavu. Starý pán v kabátu, opírající se o hůl, stál a díval se na ně s naprostým klidem, ale očima, které probodly celou tu trojku.
„Co vám to doma vštěpovali? Že ženskou se má obtěžovat, když si sedne do autobusu?“ pokračoval.
„Ale dědku, koukej si sednout,“ mávl rukou jeden z nich. „Nebo si zlomíš kyčel.“
„Kyčel si nezlomím,“ odsekl pán, „ale vy si můžete zlomit hubu, když se neztišíte.“
V autobuse to ztichlo. Lidé kolem se dívali, ale nikdo jiný nic neřekl.
„Je to dáma,“ pokračoval klidně. „A vy jste jen banda ubožáků, co si neumí najít jinou zábavu než ponižovat cizí lidi. Tak držte pusu.“
Jeden z opilců se nadechl k odpovědi, ale starý muž mu pohledem nedal šanci. Nakonec si jen něco zamumlal a všichni tři se stáhli. Začali se dívat jinam, tiše a poněkud zaraženě.
Starý pán se na mě otočil, pousmál se a kývl.
„Všechno v pořádku, slečno?“
„Ano… děkuju,“ odpověděla jsem tiše.
„To si nesmíte nechat líbit,“ řekl. „Kdybychom mlčeli, příště si dovolí víc.“
Když jsem vystupovala, stál u dveří. „Dobrou noc. A pamatujte – i v tomhle světě se najdou lidi, co vás nenechají na holičkách.“
Usmála jsem se. Věděla jsem, že na tuhle jízdu nikdy nezapomenu.
Inspirací pro příběh bylo vyprávění autorovy kamarádky, která jej v podobném duchu zažila.
Příběh je psán v 1.osobě, jména a postavy jsou smyšlené.
