Článek
Jmenuji se Mirek, je mi čtyřicet a mám dva živé kluky – Štěpána (9) a Tomáše (7). Spolu s manželkou Lucií jsme zvyklí zvládat všechno sami. Občas ale člověk prostě potřebuje vypnout – a přesně to jsme chtěli udělat, když mi mamka k Vánocům dala voucher na wellness víkend pro dva.
„Je to jen jedna noc,“ smála se tehdy máma. „Vy si odpočinete a já si užiju kluky. Win-win.“
Jenže zrovna ten víkend, který jsme vybrali, máma nemohla – měla jet s kamarádkou na výlet. „Ale Táňa by určitě mohla, ne?“ navrhla mi Lucie, i když v jejím hlase zaznívala jistá pochybnost.
Už tehdy jsem tušil, že to neklapne. Moje tchyně Táňa je žena, která měla vždycky plány pro sebe. A pokud neměla, vytvořila si je, jen aby nemusela pomáhat. Ale zkusili jsme to i tak.
Seděli jsme u ní v obýváku, kluci se hrabali v jejích starých deskovkách a já opatrně začal:
„Táňo, potřebovali bychom pohlídat. Jen jednu noc, od soboty do neděle.“
Táňa se ani nezvedla od hrnku s kávou. „Já? Teď? Ale to zrovna plánuju jarní úklid,“ řekla, jako by mluvila o operaci srdce.
Lucie se zhluboka nadechla. „Mami, vždyť to můžeš udělat jindy. Kluci tě mají rádi, těšili by se.“
Tchyně pokrčila rameny. „Já na to hlídání už nejsem. Navíc – oni jsou dneska tak divocí, já bych to nezvládla.“
V tu chvíli mi vřela krev. „To snad nemyslíš vážně,“ vyklouzlo mi. „Jde o jednu jedinou noc! Vždyť ty sama pořád říkáš, že chceš být víc s vnuky!“
Táňa se uraženě napřímila. „No tak mě do ničeho nenuťte. Já přece nemusím!“
Ten rozhovor skončil dusnem, které by se dalo krájet. Když jsme odcházeli, Lucie měla v očích slzy – ne kvůli výletu, ale kvůli tomu, jak málo naší rodině její vlastní máma pomáhá.
Nakonec jsme kluky odvezli k mému bráchovi 40 kilometrů daleko. Sice si to tam užili, ale pro nás to byla hořká zkušenost.
Když se pak blížila moje čtyřicítka, měl jsem v sobě pořád ten pocit křivdy. Přece jen byla vzdálená jen asi 4 měsíce od osudného víkendu.
„Pozveme moji mámu?“ zeptala se jednou večer Lucie.
„No to opravdu ne,“ odpověděl jsem bez váhání. „Když my jsme pro ni nestáli za jeden víkend, tak ona nestojí za jednu oslavu.“
Lucie přikývla. Bylo to rozhodnutí z principu – možná tvrdé, ale upřímné.
Oslava se blížila, v rodinné restauraci už bylo všechno zařízené, všichni pozvaní, jen Táňa pořád mlčela. Až den předem mi zavolala, jakoby úplně zapomněla na čtyři měsíce starou událost.
„Mirečku, slyšela jsem, že máš zítra tu oslavu. V kolik mám přijít?“
Zamrazilo mě. Ne že by mi to bylo jedno, ale nemohl jsem couvnout.
„Táňo… ty jsi pozvánku nedostala, protože jsme se tak rozhodli. Nechci dělat, že je všechno v pořádku, když není.“
„Cože?“ zvedla hlas. „Ty mě nepozveš na vlastní oslavu? Já jsem tvoje tchyně!“
„Právě proto,“ odpověděl jsem tiše. „Rodina by si měla pomáhat. A ty sis vybrala, že tě to nezajímá.“
„Tak na mě nechoďte, až budete něco potřebovat!“ zasyčela a zavěsila.
Na oslavě se mě samozřejmě většina lidí ptala, proč Táňa nepřišla. Někteří to pochopili, jiní kroutili hlavou.
Překvapilo mě ale, že přišel tchán Pavel. Sedl si ke mně, poplácal mě po zádech a řekl:
„Udělals dobře, Mirku. Moje žena i mě už někdy leze pěkně na nervy. Někdy se člověk musí naučit říct ‚dost‘.“
Ten večer byl nakonec krásný. Kluci mi donesli dort, kam napsali „Nejlepší táta na světě“, Lucie se smála a já cítil, že jsme to zvládli.
Možná jsme Táně ublížili. Možná jsme jen nastavili zrcadlo.
Ale jedno vím jistě – rodinu si člověk buduje činy, ne slovy. A když někdo stále odmítá být její součástí, nemůže čekat, že bude stát v první řadě, až se rozdává radost. A taky jsme si s Lucií uvědomili to, že se nesmíme bát udělat občas nepopulární rozhodnutí.
Příběh byl napsán na základě zkušenosti autorova kamaráda. Je psán v 1.osobě z pozice vypravěče. Jména a postavy jsou v příběhu smyšlené.
