Článek
Když jsem poprvé vstoupila do jejího domu, měla jsem pocit, že mě měří od hlavy až k patě jako podezřelý balíček na poště.
„Tak ty jsi ta Monika?“ řekla suše, bez úsměvu. „Uvidíme, jak dlouho ti to s Petrem vydrží.“
V tu chvíli jsem měla chuť utéct. Ale milovala jsem jejího syna, a tak jsem se rozhodla vydržet. Jenže s ní to nebylo jednoduché. Když jsem přinesla domácí bábovku, pronesla:
„Já sladké nejím, zkazí to zuby.“
Když jsem jí chtěla pomoct s nákupem:
„Já si poradím sama, nejsem ještě tak stará.“
A když jsem po letech rodila naši dceru, řekla jen:
„Hlavně ať není po tobě, ty jsi moc citlivá.“
Žila jsem s jejím odmítáním přes třicet let. Nikdy nebyla vysloveně zlá, jen… chladná.
Všechno komentovala, ale nikdy nepohladila. Na narozeniny poslala peníze v obálce – bez vzkazu, bez slova.
Petr se vždycky snažil situaci mírnit:
„Víš, máma to nemyslí špatně, ona jen neumí ukazovat city.“
„Aha,“ odpověděla jsem jednou hořce, „tak by si mohla aspoň jednou vyzkoušet, jak to vypadá.“
Čas plynul. Děti dospěly, my zestárli, a tchyně zůstala sama v domku na konci vesnice. Po smrti tchána se ještě víc uzavřela. Když jsme za ní jezdili, mluvila hlavně s Petrem. Já pro ni byla… přítomná, ale zbytečná.
Jednou jsem jí přinesla svetr, který jsem sama upletla.
„Díky,“ řekla bez pohledu a akorát dodala:„Zkusím, jestli nebude kousat.“
Ten večer jsem plakala v autě. Petr mě objal a jen šeptal:
„Ona se změnila, Moni, od té doby, co jí umřela máma. Nedokáže být něžná.“
Ale i tak to bolelo.
Poslední rok už se její zdraví zhoršovalo. Do nemocnice nechtěla.
„Jestli mě někde chcete nechat, tak rovnou na hřbitově,“ utrhla se jednou.
Její tvrdohlavost byla legendární. Když spadla na schodech a zlomila si nohu, odmítla berle.
„Berle jsou pro staré lidi. Já jsem jen nešťastně šlápla.“
A pak jednoho zimního rána přišel telefonát. Sestra z nemocnice oznámila, že tchyně odešla v noci, klidně, ze spánku.
Zůstala po ní chalupa, pár úspor… a hromada nevyřčených slov.
O pár týdnů později nás pozval notář k přečtení závěti.
Upřímně – čekala jsem, že všechno připadne Petrovi, jejímu jedinému synovi. Byla jsem tam spíš z povinnosti než ze zvědavosti.
Notář otevřel obálku, nasadil brýle a začal číst.
„Já, Marie Veselá, zanechávám svůj majetek následovně. Synovi Petrovi – úspory a zahradu. Mé snachy Moniky se to netýká, neboť jí přenechávám dům, v němž jsem žila. Ať má konečně domov, kde ji nikdo nebude soudit.“
Zůstala jsem sedět s otevřenou pusou.
„Cože?“ vydechla jsem.
Petr se na mě podíval s vlhkýma očima:
„Moni… to přece není možné. Myslel jsem, že tě neměla ráda.“
Já taky. A přesto jsem tam seděla, poslouchala notáře a cítila, jak se mi hrne do očí slzy, které jsem třicet let zadržovala.
Doma jsme pak našli ještě dopis, psaný jejím starým písmem.
„Moniko,
nikdy jsem neuměla říkat, co cítím. Ty jsi byla jiná – tichá, citlivá, a to mě děsilo. Já jsem celý život věřila, že kdo ukáže slabost, ten prohraje. Ty jsi mě naučila, že to není pravda.
Vím, že jsem ti ublížila, ale ty jsi u mě zůstala i tak.
Ten dům patří tobě, protože jen ty z něj uděláš domov.“
Dopis byl pokrčený, jako by ho napsala a zase schovala, snad stokrát.
V ten den jsem šla k jejímu hrobu a položila tam bílou růži.
„Víš, Marie,“ řekla jsem tiše, „já jsem tě měla ráda. Jen jsem čekala, že to jednou řekneš taky.“
Vítr se zvedl, a na okamžik jsem ucítila její starý parfém – levanduli a tabák.
Možná to byl jen vítr. Ale v tu chvíli jsem věděla, že jsme si konečně porozuměly.
Příběh byl napsán na základě vyprávění autorovy kolegyně. Je psán v 1.osobě, jména a postavy jsou v příběhu smyšlené.
