Článek
Část první – Všechno v pořádku?
Moniku začaly trápit drobnosti. Nejprve si všimla, že David zůstává v práci čím dál déle. Pracoval v nižším managementu jedné strojírenské firmy, kde se přesčasy tolerovaly, ale rozhodně nebyly pravidlem. Začal chodit domů pozdě, často kolem deváté, unavený, podrážděný. S omluvou, že to „zas protáhli na poradě“.
Když byl doma, byl jako duch. Na gauči s mobilem v ruce, nebo zavřený v pracovně. Někdy i hodinu seděl na toaletě. Nechtěl mluvit. Když se Monika pokoušela o hlubší rozhovor, uzavřel se.
„To je zas co? Zase nějaká blbost?“ odsekl jednou, když mu naznačila, že se cítí odstrčená.
Část druhá – Podezření
Monika nejdřív podezřívala nevěru. Žádné důkazy, jen podezření. Ale ten vnitřní pocit, že něco nesedí, byl čím dál silnější. Začala si všímat detailů – telefon nikdy nenechal bez dozoru. Měl nový kód. Vždy si ho chránil před jejím pohledem.
Jednou v noci, když už David spal hlubokým spánkem po dvou sklenkách vína, Monika zahlédla, jak si odemyká mobil. Dvě vteřiny a kód měla v hlavě. Srdce jí bušilo jako o závod.
Ve 2:47 ráno vzala jeho telefon ze stolku.
Začala s konverzacemi: nic. Žádná jiná žena, žádné flirty, žádné dvojznačné zprávy. Dokonce i fotky v galerii byly čisté. Nevěra to není, pomyslela si. A pak se dostala k historii prohlížeče.
Část třetí – Odporná pravda
Zatímco sjížděla jednotlivé záložky, došlo jí, že to není „klasické“ porno, co David sleduje. Místo toho na ni z obrazovky civěly odporné odkazy – bestialita, zoofilní fóra, nechutné praktiky, které ji doslova zvedly ze židle. Vytřeštila oči a musela si zakrýt pusu, aby nevykřikla.
Ten šok byl fyzický. Cítila se zrazená, ponížená, znechucená. Najednou jí došlo, proč se tak stranil, proč měl potřebu být pořád sám. Ale tohle? Tohle nebylo „jen“ porno.
Část čtvrtá – Konfrontace
Ráno na něj nečekala se snídaní. Seděla u stolu a jeho telefon ležel před ní. Když přišel, otočila se na něj.
„Chceš mi něco říct?“ , zeptala se chladně.
David ztuhl. Pak uviděl telefon. V tu chvíli věděl, že je konec.
„Ty ses mi hrabala v mobilu?! To si děláš srandu?!“ vybuchl vztekle. Ale jeho tvář zbledla.
„Mlč. Odpovíš mi jen na jednu věc. Proč? Proč tohle sleduješ? Proč to děláš?!“ křičela jak smyslů zbavená.
David chvíli mlčel. Pak procedil: „Já nevím. Neptej se mě na to. Já to prostě, dělám.“
Monice se rozklepaly ruce.
„To je nemoc. Deviace. A já s tím nemůžu žít. Pokud s tím nechceš něco dělat, končíme. Půjdeš k psychologovi, nebo líp k psychiatrovi, jinak ne.“ Monika jasně vyložila karty na stůl.
David mlčel. Sklopil oči. A pak, potichu, pronesl: „Nepůjdu nikam. Není to tak jednoduchý.“
Část pátá – Rozhodnutí
Ten večer si sbalila pár věcí a odešla. Nevěděla kam, jen potřebovala zmizet. Přespala u kamarádky a další dny se snažila pochopit, co vlastně zjistila. Nešlo už o důvěru. Nešlo o telefon. Nešlo ani o to, co sledoval, ale o to, že to odmítal řešit. Že to nebral vážně.
David se jí pokusil napsat. Dlouhou zprávu, v níž přiznal, že to sleduje roky, že ho to děsí, že neví, co s tím, ale že „to zatím nikomu nikdy neublížilo“. Pro Moniku to byla slabá útěcha.
Závěr – Svoboda
Po měsíci podala žádost o rozchod. Majetek rozdělili v tichosti. David se stáhl do ústraní. Nešla s tím na policii, nebylo v tom nic nelegálního, jen hluboce znepokojivého.
Monika začala znovu. Sama, ale s čistým stolem. S vědomím, že důvěra není o hesle k telefonu, ale o odvaze otevřít i ty nejtemnější kouty duše. A že některé dveře, jakmile se jednou otevřou, už nikdy zavřít nelze.
