Článek
Stalo se to před několika lety.
Tehdy jsem se vrátil po čtrnácti dnech z pracovní neschopnosti. Byla půlka prosince, myšlenky už tak trochu na Vánoce a zároveň hlava ještě nenastavená na plnění obtížných pracovních úkolů, vyžadujících kvalitní time-management. Venku zrovna panovalo poměrně nepříznivé počasí, sněžení, do toho teploty kolem nuly, místy silná ledovka.
Do zaměstnání mi to tehdy trvalo asi 40 minut autem. I přes nepřízeň povětrnostních podmínek jsem pozdě nepřišel. Po návratu jsem však měl dojem, že si mě zaměstnavatel vysloveně vychutnal vzhledem k tomu, že jsem si „dovolil“ z důvodu nemoci téměř čtrnáct dnů chybět a napařil mi na čas až nezvykle náročný program v „terénu“.
To obnášelo v nepříznivém počasí ihned po sedmé hodině: nejprve odškrábat a odházet pracovní vůz, kterým byla již zmíněná „Carevna“, stařičká Škoda Fabia bez posilovače, s poměrně slabým motorem. Bylo třeba zajet za klientem na druhou část města, obstarat mu nákup, dojet pro něj, dovézt mu ho. Poté zajet ještě za dalšími dvěma klienty do jiné, další nemálo vzdálené části města, opět udělat nákupy (ne malé) a opět přivézt. To vše do cca 10:15 hodin. Poté odevzdat na ústředí vůz, vzít si svůj, přejet do dalšího, dva kilometry vzdáleného pracoviště, tam nachystat propriety na prodej stravenek a tento týdenní prodej v čase od cca 10:50-12:30 uskutečnit. Poté bez oběda zajet opět rychle za dalším klientem do jiné části města na 13. hodinu a na vozíku jej vzít na projížďku (počasí se odpoledne možná mělo již umoudřit). Poté už možná oběd, dodělání „papírů“ a odjezd domů.
Věděl jsem, že musím vše vykonávat v klidu. Nervozita mě však přece jen pohltila a tak jsem i přes kluzké silnice a snězení, vědom si časového presu, projížděl městem jako Fitipaldi. Chyba. První nákup jsem uskutečnil (klient mě samozřejmě zdržel svým povídáním), druhý také, ale po něm jsem si již na hodinkách všiml určitého skluzu. Ještě více jsem místy přišlapoval plyn stařičké „Carevny“. V mé hlavě již klíčila bezmoc, že nestihnu zahájit prodej stravenek, na který dychtivě čekalo asi 40 strávníků.
Kromě toho jsem se po nemoci necítil příliš dobře, stále jsem se potil, a činnosti jsem z toho důvodu nebyl schopen vykonávat v rychlosti mě jinak obvyklé (například pokládání zboží na pás v supermarketu a následné stahování do tašky jednou prodavačka s údivem okomentovala slovy: „Vy byste to mohl dělat místo mě..“). Tentokrát jsem měl pocit, že jsem jak zpomalený film. Za volantem to však bylo přesně naopak.
Bylo asi 9:10, když jsem na sídlišti najel do ulice na cestu zvanou „kostkovice“. Na Moravě takovým komunikacím říkáme: „ty s kočičími hlavami“. Jel jsem z kopce rychlostí asi 40 kilometrů (ne příliš adekvátní stavu vozovky), s u pravé strany cesty podélně zaparkovanými vozy. Vůz jedoucí naproti pod kopcem musel počkat až ten zvrchu projede, nebo pokud vůz na kopci viděl, že ulicí projíždí auto zespodu, musel čekat on. Prostě projel jen jeden vehikl. Už jsem se blížil ke konci ulice, tak jsem ještě přidal, abych byl rychle pryč. Zničehonic se na druhé straně objevila bílá Kia. Tušil jsem vážný problém. Jelikož už jsem byl docela blízko řidiče vozu naproti (který sice zastavil), pokusil jsem se dupnout na brzdu. Ta se však na ledovce zablokovala a já předek „Carevny“ napálil přímo do jeho fára. Samozřejmě mu vystřelil airbag. Přední části obou aut kupodivu nebyly příliš sešrotované. Jeho dopadlo však o poznání hůře. Nikomu se také nic nestalo, přece jen náraz proběhl z mé strany asi v 35 kilometrové rychlosti, on stál. Prostě jsem do něj vjel jako beranidlo. Šok z nastálé situace mě však pohltil natolik, že jsem nedokázal držet ani tužku, natož psát záznam o nehodě. To naštěstí učinil vstřícný řidič Kie místo mě.
Bohužel jsme si nebyli jisti škodou jeho vozu, a tak jsme raději přivolali Policii. Po obhledání poškození „Carevny“ jsem si říkal: „No, nějaká oprava to bude, možná něco taky zaplatím, však si ale platím pojistku „na hloupost“, tak to tak hrozné nebude. Bude dál jezdit.“
Okamžitě jsem však musel volat nejen Policii, ale i zaměstnavateli, že vinou dopravní patálie nestihnu poslední nákup a možná ani prodej stravenek. Aneb „spěchej pomalu“. Jedna i druhá vedoucí byly na místě během 15 minut s vytřeštěnými výrazy a slovy: „Co jste to zase dělal?“ Je pravdou, že pán z naproti jedoucího vozu byl také trochu otřesený, a tak jej uklidňovala jeho partnerka, která celou akci sledovala z povzdálí.
Policie celou událost sepsala, nafotila a vyměřila mi pokutu 1300 korun za nepřizpůsobení jízdy stavu vozovky, což byla přesná definice mého prohřešku. Zaměstnavatel z nehody nedělal větší aféru, kromě samozřejmé povinnosti zaplatit spoluúčast škody na vozidlu.
Prodej stravenek jsem na minutu stihl, i když jsem se po této nepříjemné události nedokázal dobře soustředit, manko jsem v pokladně naštěstí neudělal.
Dost mne však také zajímalo, jak nakonec dopadla nešťastnice „Carevna“. I přesto, že vypadala „pojízdně“, musela být odtažena, jelikož se jí hnula geometrie.
Čekali jsme asi týden na prohlášení autoservisu, do jaké míry lze poškození (na první pohled ne tak hrozivé) opravit, a kolik bude asi stát. Z verdiktu, který mi zavolal ekonom, se mi udělalo skoro zle. Řekl mi: „Pavle, já vím, že to bylo nedopatření, ale volali z autoservisu…no zkrátka „Carevnu“ už opravit nejde. Vy jste nám ji „zrakvil.“ Půjde na odpis!“ Vysvětlil mi, že oprava by přesáhla hodnotu vozu, a tak do toho nemá smysl peníze investovat.
A tak skončil příběh jednoho uspěchaného dne, ve kterém padlo „za vlast“ firemní vlastnictví s přesahem citové vazby. „Carevně“ se stala osudnou má nerozvážnost a zpropadené náledí.
Sbohem, „Carevno“. Ještě, že se alespoň nikomu živému nic nestalo.
