Článek
Historické pozadí konfliktu
Pierre de Craon, z rodu Craonů z Anjou, zdědil bohatství a tituly (La Ferté-Bernard, Sablé), ale svým rozmařilým životem i nevděkem způsobil politický skandál, když si přisvojil peníze určené na válečné tažení Louise I. z Anjou — a tím usmrtil šlechtická očekávání, ale zejména vyvolal zlost jeho bratra, vévody Johna z Berry .
V roce 1391, po vyhazovu z královského dvora, Craon napadl Olivier V. de Clissona, vrchního vojevůdce Francie (Connétabla). Clissonovi sloužící uprchli, avšak spoj ocelový mu zabránil v nejhorším; Clisson se vzpamatoval a Craon uprchl do Bretaně . Tento útok vedl k politickému zemětřesení — král Karel VI. začal prožívat první epizody své šílenosti, což vyústilo ve vážné oslabení politiky monarchie. Craon se ocitl na útěku, prchaje až do Španělska, než se vrátil s ochranou mocných aristokratů jako Burgundsko či Bretaně .
Šlechtic vraždil zvlášť důmyslně
Pierre de Craon, šlechtic známý svou ctižádostí a bezohledností, se rozhodl odstranit svého rivala způsobem, jenž spojoval symboliku moci s brutálním mučením. Oběť – jeho politický protivník a osobní nepřítel – byla na hrad přivedena pod záminkou smíření. V komnatě, kde se obvykle přijímali hosté a udělovaly pocty, čekala na stole nádherně zpracovaná kovová koruna, bohatě zdobená drahými kameny a zlatem. Nebylo to však vyznamenání – koruna byla předtím zahřívána v peci, dokud se kov nerozpálil do běla. Jakmile nic netušící muž usedl, přistoupili Craonovi lidé, chopili se koruny a slavnostním gestem mu ji „nasadili“. Rozžhavený kov se během okamžiku propálil kůží a masa se přichytila k vnitřnímu povrchu koruny, zatímco roztavené zlato stékalo po spáncích a vpíjelo se až do lebky. Svědci popisovali křik, který naplnil síň, a pach spáleného masa, jenž se držel v kamenných zdech ještě dlouho poté.
Touto perverzní scénou chtěl Craon demonstrovat, že moc se může skrývat i v posledních projevech úcty — ve zlaté koruně, která hubí, nikoliv ctí .
Kontext a interpretace
Symbolika a moc: Koruna je tradičně znamením autority; zde je transformována v nástroj výroku — vraždu, která je viditelná, slavnostní, děsivě dekorativní.
Historická věrohodnost: Žádný hodnověrný historický záznam tuto vraždu doslova nepopisuje — zdroje svědčí o spíše klasických politických atentátech. Příběh tedy působí jako dramatizovaná legenda — možná inspirace vyprávěním o monstruózní odvaze, nebo varování pro další soupeře.
Psychologie a propaganda: Tato domnělá vražda slouží jako groteskní metafora dvorského násilí: přikryté rouškou elegancie, odhalené coby brutální prostředek udržení moci.
Zdroje:
Froissart, Jean. Chroniques, Livre IV, ed. Kervyn de Lettenhove, Bruxelles: Académie Royale de Belgique, 1872.
Contamine, Philippe. Guerre, État et Société à la fin du Moyen Âge. Paris: Mouton, 1972.
https://en.wikipedia.org/wiki/Pierre_de_Craon
https://fr.wikipedia.org/wiki/Pierre_de_Craon
