Článek
Jmenuji se Olga a mám sestru Irmu, která letos oslavila dvaasedmdesát let. Vždycky jsme spolu měly dobrý vztah, ale zvláštní. Ona málokdy něco rozebírala, nikdy nebyla na dlouhé hovory. Zato když došlo na činy, vždycky mě ohromila. Ať už šlo o pomoc rodičům, nebo později mně, nikdy neřekla mnoho, prostě konala.
Irma žila od padesáti let sama. Její manžel zemřel náhle na infarkt a děti nikdy mít nemohla. Tu prázdnotu vyplnila prací a péčí o ostatní. Rodina se scházela jen zřídka, spíš při slavnostních příležitostech, ale Irma tam vždy byla – tichá, trochu v pozadí, ale přítomná.
O to víc mě překvapilo, když jednoho dne sama uspořádala rodinný oběd v oblíbené restauraci. Nebyly její narozeniny, žádné výročí, prostě nic. Přesto nás všechny pozvala a po obědě jsme se přesunuli ještě k ní domů. Bylo to milé, jen… mně vrtalo hlavou, proč zrovna teď. Nikdo se neptal, nikomu to nepřišlo divné, ale já jsem sestru znala.
Druhý den jsem za ní zašla. Seděly jsme spolu v kuchyni, popíjely kávu a já se jí opatrně zeptala:
„Irmo, řekni mi, proč jsi to celé najednou uspořádala? Je to zvláštní, ty jsi přece nikdy takhle rodinu nesvolávala.“
Jen se na mě podívala tím svým klidným pohledem a odpověděla: „Chtěla jsem vás všechny vidět… prostě tak.“
Nic víc. A já cítila, že je za tím víc.
Při další návštěvě jsem se odhodlala k něčemu, na co nejsem vůbec pyšná. Po obědě si Irma lehla na gauč a usnula. Já tam seděla a nervózně přemítala. Ten neklid ve mně rostl, až jsem se zvedla a prohledala její psací stůl. Mezi složkami jsem našla lékařskou zprávu. Byla jen dva týdny stará.
Když jsem si přečetla první řádky, podlomila se mi kolena. Bylo tam jasně napsáno: pokročilý karcinom mozku, neoperovatelný. Prognóza nepříznivá. V tu chvíli jsem si vybavila, jak mi před časem říkala, že jde jen na „banální vyšetření“. Srdce se mi sevřelo.
Když se probudila, seděla jsem vedle ní s papírem v ruce a brečela. „Irmičko, promiň, já… já jsem to našla. Proč jsi mi to neřekla?“
Chvíli mlčela, seděla zaraženě, a pak jí začaly téct slzy. Bylo to poprvé v životě, co jsem viděla mou sestru opravdu plakat. „Nechtěla jsem vás tím zatěžovat. Nechtěla jsem z toho dělat drama. Jen jsem chtěla ještě jednou všechny vidět… tak, jak to má být. Ne jako rozloučení, ale jako normální den.“
Objala jsem ji. A v tu chvíli jsem věděla, že i když jsem udělala netaktní věc, bylo to dobře. Sestra se konečně otevřela, aspoň trochu. Začala mi vyprávět o tom, jak se s nemocí snaží smířit, že o tom řekla jen jedné neteři, nikomu jinému. Že jí připadá, jako by teď už neměla moc času, a proto chtěla, aby rodina ještě jednou byla spolu.
Od toho dne jsme spolu trávily mnohem víc času. Chodily jsme na procházky, sedávaly jsme na lavičce v parku, pekly spolu buchty. A najednou i ta má málomluvná sestra začala sdílet víc – vyprávěla mi historky z mládí, na které už dávno zapomněla, a já v jejím vyprávění objevovala kousky své vlastní minulosti.
Vím, že jsem tím svým činem překročila hranici, že jsem se dopustila nepravosti. Ale díky tomu se Irma otevřela, a já získala poslední, nejcennější měsíce se svou sestrou. Byly plné opravdové blízkosti. A za to budu navždy vděčná.
Příběh byl napsán dle vyprávění autorovy známé, která podobnou zkušenost zažila. Je psán v 1.osobě z pozice vypravěčky. Jména a postavy jsou v příběhu fiktivní.
