Článek
Když jsem stál v obřadní síni vedle Klárky, měl jsem pocit, že všechno je přesně tak, jak má být. Všechno jsme dlouho plánovali, každou maličkost – od květin na stole až po písničku na první tanec. A teď to konečně přišlo. Jen v koutku duše mě hlodala malá obava. Božena. Moje teta.
Božena byla fenomén sama o sobě. Vždycky extravagantní, hlučná, a když přišla řeč na chlapy, měla příběh na každou příležitost. Tři manželství, hromada rozvodů a ještě víc milenců. A alkohol? To byl její životní styl. Když se napila, nešlo ji zastavit. Proto jsme se s Klárkou rozhodli – ne, teta na svatbě nebude. Dostala oznámení, aby se necítila úplně mimo, ale pozvánka nepřišla.
Obřad proběhl hladce, políbili jsme se, všichni tleskali a já byl šťastný. Přesunuli jsme se do sálu, hosté si sedli, hudba hrála, číšníci roznášeli přípitky. A pak jsem ji uviděl. Červené šaty, leopardí kabátek, vlasy natupírované tak, že by obstály i v silném větru. A vedle ní nějaký chlap, který vypadal, jako by se modlil, aby byl jinde.
„No to snad není možný,“ vydechl jsem. Klárka se otočila a jen tiše řekla: „Nech to být, hlavně klid.“
Jenže Božena klid nikdy neznala. Prošla sálem jako královna, každému dávala pusy na tvář, objímala lidi, které v životě neviděla, a hulákala:
„Tak kde je ten můj ženich? Oto! Ty kluku, pojď sem, ať si tě prohlídnu!“
Měl jsem chuť zalézt pod stůl. Ale co jsem měl dělat? Nechtěl jsem scénu. Posadili jsme ji ke vzdálenějšímu stolu, nalili víno a doufali, že se to uklidní. Omyl.
Než donesli polévku, měla v sobě první dva panáky. Před hlavním chodem už držela sklenici slivovice a začala se smát tím svým pronikavým smíchem, který dokázal přehlušit i kapelu. Najednou začala vykřikovat:
„Já vám něco povím! Tady všichni děláte, jak jste slušní, ale kdybych vykládala, co se děje za zavřenými dveřmi, tak byste koukali!“
Lidi se smáli, brali to jako srandu. Jenže pak se zvedla, zula boty a vlezla doprostřed parketu. Sama. Rozepnula si šaty až tak, že jí koukal půl výstřih, a začala tancovat, točit se, vlnit, jako by byla na nějaké diskotéce v devadesátkách. Fotograf málem spadl smíchy, ale pár fotek udělal. Vrchol přišel, když se ke mně přitočila, chytila mě kolem pasu a zařvala na celý sál:
„Takového chlapa bych si taky vzala! Klárko, drž si ho, dokud můžeš!“
Cítil jsem, jak rudnu. Klárka se snažila smát, ale viděl jsem, že jí to není příjemné. A já taky ne. Šel jsem za ní a zkusil ji uklidnit: „Božko, nech toho, prosím tě, pojď si sednout.“
„Ale prosím tě, Oto, neblbni! Tohle je svatba, tady se má slavit!“ houkla a kývla na číšníka, aby jí nalil další. Jenže ten odmítl. A to byla chyba. Božena spustila:
„Cože? Ty mi nebudeš nalívat? To ještě uvidíš, hochu, kdo je tady hvězda!“
A pak to přišlo – popadla mikrofon od kapely a začala zpívat. Falešně, ale z plných plic. Nikdo nevěděl, jestli se smát, nebo odejít. Já měl chuť zalézt pod stůl.
A v tu chvíli se stalo něco, co si budu pamatovat do smrti. Z rohu sálu se zvedla babička Marie – 87 let, drobná žena z Klárčiny rodiny. Celou dobu seděla tiše, v tmavě modrých šatech, opřená o hůlku. Nikdy jsem ji neslyšel zvýšit hlas. A teď šla přímo k Boženě. V sále bylo ticho, že by spadl špendlík.
„Boženo,“ řekla babička klidně, ale tak rázně, že i kapela přestala hrát. „Tohle je svatba mojí vnučky. Ne cirkus. Jestli chceš zpívat, běž do hospody. Tady si sedneš, zavřeš pusu a vypiješ vodu. Nebo ti ukážu, že i v sedmdesáti se dá srovnat taková coura jako ty.“
Já přísahám, že v tu chvíli jsem měl husí kůži. Božena zůstala stát s otevřenou pusou. Pak se otočila, pomalu si sedla a mlčela. Zbytek večera seděla jako socha, jen občas popíjela vodu.
Druhý den mi přišla zpráva: „Omlouvám se za včerejšek. Udělala jsem ostudu. Už nikdy se to nestane.“
Na tuhle svatbu se bude vzpomínat dlouho. Ne kvůli dortu, ne kvůli výzdobě, ale kvůli tomu, jak tichá babička Marie umlčela naši nezastavitelnou tetu jednou jedinou větou.
Příběh byl napsán dle podobné zkušenosti autorova kamaráda. Je psán v 1.osobě z pozice vypravěče - ženicha. Postavy, jména a reálie jsou v příběhu smyšlené.
