Článek
Naše vztahy s Alešovou matkou byly od začátku napjaté. Nepřijala mě. Ne snad, že bych se jí chovala neuctivě – spíš jsem pro ni prostě nebyla „ta pravá“. Říkávala věci jako: „Ta tvoje Veronika má nějak moc sebevědomí, ne?“ nebo „Moc se ti to děvče snaží vloudit do života, Aleši.“ Brala jsem to s rezervou, protože jsem Aleše milovala a věřila, že s časem se její přístup změní.
Ten večer měl být jiný. Oslavovali jsme výročí. Aleš mě překvapil rezervací v útulné restauraci, s výhledem na řeku, svíčky, víno, pomalá hudba. Na chvíli jsem zapomněla, že existuje někdo, kdo se nás snaží rozdělit. Smáli jsme se, připíjeli si, povídali si o dovolené.
Když nám přinesli hlavní chod, Alešovi zazvonil telefon. Položil ho na stůl, displej se rozsvítil a já koutkem oka zahlédla jméno „Máma ❤️“. Nic neobvyklého, jenže hned po první vibraci následovala druhá, pak třetí… A v náhle zasmušilém výrazu Alešovy tváře jsem poznala, že to nebude obyčejná zpráva o počasí.
„Podívej se na mě, proč jsi najednou ztuhl?“ zeptala jsem se tiše.
„Nic, jen… máma něco řeší,“ odvětil neurčitě a pokusil se telefon zasunout do kapsy.
Jenže něco ve mně prasklo. Vzala jsem mu mobil z ruky – ani nevím jak. Byla to vteřina. A pak jsem četla.
„Synku, doufám, že si uvědomuješ, co děláš. Tahle holka tě jen využívá. Pořád tě k něčemu tlačí – práce, byt, dovolená. Je to vypočítavá. Věř mi, když ti říkám, že s ní nikdy nebudeš šťastný. A pokud s ní zůstaneš, nechoď už domů. Nechci ji nikdy vidět.“
Ruce se mi rozklepaly. Zpráva byla dlouhá, plná výčitek, jedovatých vět a citového vydírání. Na konci dokonce připsala:
„Pamatuj, že jediná žena, která tě miluje upřímně, jsem já.“
„Co to má znamenat?“ zeptala jsem se hlasem, který se mi třásl vzteky. „Takhle o mně mluví tvoje matka? A ty… ty jí to dovolíš?“
Aleš si povzdechl, sklopil oči. „Verčo, prosím, neřeš to. To je mezi mnou a mámou.“
„Neřeš to?“ vyhrkla jsem nevěřícně. „Ona mě nazývá vypočítavou potvorou, zakazuje ti mě a ty mi řekneš, že to nemám řešit?“
Chvíli mlčel, díval se do talíře, pak jen zamumlal: „Ona to myslí dobře.“
V tu chvíli se ve mně všechno sevřelo. Romantická večeře se změnila v trapnou scénu, kde jsem byla ta třetí – ta, o které se rozhoduje. Pomalu jsem odsunula židli, hodila mu telefon na stůl a s klidným, ale pevně sevřeným hlasem řekla:
„Tak si s ní hezky povečeř, až příště napíše. Já už k vám dvěma nepatřím.“
Zvedla jsem se a odešla. Ani se nepokusil vstát. Nepřiběhl za mnou. Jen jsem cítila jeho pohled v zádech.
Ten večer jsem si z bytu sbalila pár věcí a odešla ke kamarádce. Neplakala jsem. Jen jsem cítila prázdno – to ticho po ztrátě důvěry.
Aleš mi druhý den psal. Prý to přehnala, že ji jen nechtěl urazit přede mnou. Že se to vysvětlí. Ale jak chceš vysvětlit, že někdo zůstane potichu, když ho jeho vlastní matka učí, koho má milovat?
Odepsala jsem mu jen krátce:
> „Potřebuju pauzu. A ty by sis měl konečně vybrat, komu dáváš své srdce.“
Od té chvíle jsem jeho jméno na displeji už neotevřela. Možná mě miloval, ale jeho matka ho měla omotaného kolem prstu tak pevně, že pro mě nezbylo místo. A já už nechci bojovat o muže, který si nechá diktovat, koho má milovat.
Příběh byl napsán na základě zkušenosti autorovy kamarádky. Je psán v 1.osobě, jména a postavy jsou v příběhu smyšlené.
