Článek
V rámci svého zaměstnání narážím na různé lidi. Jedná se o celou škálu osobností, osudů, věku, temperamentu, povah. Setkávám se jak s dvacátníky, tak s devadesátiletými. Nejčastěji však se seniory, kteří jsou v naprosté většině skormní, hodní lidé, kteří jsou vděčni za každou drobnou pomoc a vlídné slovo, objevují se však i takoví, jejichž druhé jméno je sobectví a nevděčnost.
Tak jako jedna asi petaosmdesátiletá dáma.
Žije sama s kočkou ve svém starém, zatuchlém domě. V životě několik vztahů prý měla, žádný jí však nevydržel, takže se nikdy nevdala a děti nemá. Má prý jen několik přátel, ze kterých je však asi polovina už mrtvá a ti ostatní jí volají, nebo navštěvují jen velmi sporadicky.
Se svou osamělostí není smířená, tak jako mnozí jiní. Částečně jí i chápu, trpí bolestmi nohou, zad, a jinými obtížemi spojenými se seniorským věkem. Je nucena si hodně záležitostí zařídit sama. Také hůře chodí, poslední dobou spíše jen v patře svého domu. Čas od času přejde zahrádku.
Tato paní ale vzhledem ke svým handicapům a nepřítomnosti jakýchkoliv blízkých byla nucena si zajistit pomáhající služby.
Tyto jí (za zákonný poplatek, i ty bezplatné) pomáhají řešit její záležitosti, jak jen mohou. Obstarávají jí nákupy, zajišťují pochůzky pro léky a žádanky, nebo jezdí platit složenky, včetně mě. Toto činí vstřícně a s pokorou. Paní za služby děkuje, ale z jejího tónu je stále cítit nespokojenost a nadřazenost.
Také si neustále stěžuje a vše je vina těch ostatních. U lékaře to je katastrofální, nemají pochopení, jsou arogantní. Město a jeho zaměstnanci i úředníci sociálního úřadu jsou neschopní a nepřátelští.
Kromě toho paní samozřejmě nezajímají problémy a starosti jiných. Existují jen její problémy, její bolesti, její osamělost. Pečovatelkám několikrát vyčetla banality ve stylu: „Jeden pomeranč nebyl chutný, měla jste ho jít vyměnit, takový žrát nebudu,“ „Co jste mi to koupila za šunku, takovou jsem nechtěla, a bylo jí moc (15 dkg místo 12 ti požadovaných).“
Z mé strany se jednalo vždy o návštěvy, které jsem nevyhledával, ale v rámci profesionálního přístupu jsem téměř všechny její požadavky na pochůzky a vyřizování splnil, a to i lehce nad rámec svých pravomocí z dobré vůle.
Tentokrát se však situace ohledně pomoci této nemilé dámě vyostřila.
Seniorka využívá státních příspěvku, na které má vzhledem ke svým příjmům nárok. Dokládání dokumentace na úřad si však je povinna hlídat, aby o dávky nepřišla. Tentokrát po delší době požádala opět o jejich vyřízení. Seniorku jsem promptně navštívil a jal se zjistit situaci. Už dopředu rozhořčená dáma mi skoro ve dveřích vyčetla, že je to „nějak dlouho,“ a že jsem měl dokládání dokumentace hlídat. Odvětil jsem jí, že ona dávky a příspěvky pobírá, tudíž by si měla hlídat časový horizont pro podávání této dokumentace na úřad.
Nebyl jsem si jistý, jaká je situace, a tak jsem se s telefonickým dotazem obrátil na příslušný úřad, kde mi paní sdělila, že milá seniorka příslušný příspěvek již několik měsíců nepobírá, jelikož nedodala dokumentaci. To jsem po vyplnění formulářů seniorce sdělil s omluvou, že chyba je tedy i na mé straně (teoreticky jsem mohl pohlídat, kdy má seniorka doložit potřebnou dokumentaci). Vzhledem k mnoha pracovním i osobním úkolům, povinnostem a množství klientů jsem prostě na její věc pozapomněl. Mimo jiné jsem jí v mezičase vyřizoval dosti jiných pochůzek. Seniorka mi se salvou hořekování a stěžování si na všechno, předložila potřebnou dokumentaci. Ubezpečil jsem ji, že „papíry“ okopíruju, a přichystám k opětovnému podání žádosti, což jsem téměř v mžiku učinil.
Seniorce jsem originály do hodiny vrátil se slibem, že žádost do týdne podám. Milé dámě ale má omluva nestačila. V rámci své rozhorčenosti na mě začala chrlit: „Já jsem si zjistila, o kolik jsem kvůli vašemu opomenutí přišla na příspěvku, asi o deset tisíc!“ Nedal jsem se: „Paní R., s tím na mě nechoďte, ano, omluvil jsem se vám, ale znovu opakuji, že je především vaším právem a povinností si hlídat dokládání dokumentace a následně nás požádat o pomoc.“
Seniorka pořád něco lamentovala a nasadila těžší kalibr: „Já si musím všechno obstarávat sama, kdybyste věděl, kolik toho musím sama zařídit, a to mám velké bolesti!“ Odpovídám: „Vždyť za vámi chodí pečovatelky, i já a další. Sama víte, kolik toho pro vás dělají.“ Paní neustoupí: „Ale prosím vás, ty nákupy, to je samé co nechci, a ty holky jsou za dvacet minut zpět, chodí jen tady do Jednoty a ani žárovku mi nevymění a vymlouvají se, že toto dělat nemůžou, to je nelidské!“ V duchu pociťuji začínající rozčílení. Také už to nevydržím a lehce zvyšuji hlas a pečovatelek se zastávám: „Paní R., tak toto si vyprošuji. Pečovatelky dělají, co mohou, a to, že vám nemění žárovky, je jasné, to opravdu nemají a nemohou dělat. Na to si zařiďte hodinového manžela!“ Napětí eskaluje a seniorka začíná skoro křičet a napadne slovně i mě: „No, nic pro mě nedělají! A vy jste to zásadní taky nezařídil!“
Na to už nemám slov, mávnu nad drahou dámou rukou, otočím se a jdu. Stihnu jen praštit dveřmi. Žádost jí samozřejmě vyřídím. V duchu si však říkám: Pokud by bylo víc takových, jako milá paní R., tak asi hodně brzo vyhořím.
Cestou zpátky do kanceláře a dál během dne znovu uvažuji nad rodinnými vztahy, osamělostí lidí, sobectvím. V návaznosti na několik mých předchozích článků si říkám: Nikomu nepřeji osamělost, pokud ale vidím, jak někteří senioři jednají a vidí veškeré chyby jen u druhých, pak se vůbec nedivím, že zůstali sami a nikdo o ně nemá zájem. Už totiž z vlastní zkušenosti vím, proč.
