Článek
Už když jsem ji poprvé spatřil, věděl jsem, že je to průšvih. Měla na sobě krátkou černou zástěru, vlasy sepnuté do nepořádného drdolu, a oči, ve kterých se míchala drzost s nevinností. Obsluhovala mě v naší oblíbené restauraci „U Černého lva“, kam jsme s kolegy z kanceláře chodili skoro denně. Její jméno bylo Karolína. A její úsměv? Ten bych si dal do rámečku.
Bylo mi tehdy dvacet sedm. Pracoval jsem jako obchodník ve firmě s designovým nábytkem. Peníze jsem měl, bydlil jsem ve vlastním bytě a život mě bavil. A když jsem konečně pozval Karolínu na sklenku vína po směně, připadalo mi, že do sebe všechno zapadlo.
Od začátku byla intenzivní. Už po pár týdnech se mě zeptala, kolik chci mít dětí. Po měsíci mluvila o svatbě na Sardinii. Smáli jsme se tomu, ale v jejích očích bylo něco, co mě nutilo brát všechno vážně. A já? Já do toho spadl po hlavě.
Brzy se ke mně nastěhovala. Prý její podnájem byl „hrozně vlhký a plný plísně“, ale čichla si ke komfortu. K mému autu, mojí platební kartě, a hlavně k tomu, že jsem se bezhlavě zamiloval.
Začaly společné dovolené. Dubaj, Thajsko, Řím. Říkala, že chce poznat svět dřív, než bude těhotná. „Pak už budeme jen doma s kočárkem,“ šeptala mi jednou do ucha, zatímco jsme leželi na terase v hotelu na Maledivách. A já? Já si představoval, jak jí dělám snídani a naše dítě tahá kočku za ocas.
Ale něco mi pomalu přestávalo sedět.
Ne, že bych byl úplně slepý. Jen jsem nechtěl vidět. Každý náznak jsem přikryl vlastními nadějemi. Ale nakonec to bouchlo. Byl jsem na služební cestě v Praze, vrátil se domů o den dřív a místo radosti jsem Karolínu našel s mobilem v ruce a s výrazem v obličeji, jako kdyby jí někdo přistihl krást v kostele.
Objevil jsem možná více, než flirt v SMSkách, na které jsem musel reagovat: „Kdo je Tomáš?“ zeptal jsem se.
„Jen kamarád,“ odpověděla s ironií v hlase.
Ten večer jsme se pohádali jako nikdy předtím. Vytáhl jsem všechno. Všechno to věčné „jednou“, všechny ty sliby, všechny drahé kabelky, wellnessy, ty nové běžecké boty, co nikdy nepoužila. Oplácela mi ječákem o tom, že jsem si to všechno „přál sám“ a že ona přece „nikdy nic nechtěla“. Když odešla, práskla dveřmi tak silně, že spadl obraz.
Upřímně? Prvních pár týdnů jsem se cítil jak bezdomovec v kravatě. Prázdný byt, ticho, žádné večerní plánování miminek. Jen lednice s plesnivým sýrem a moje důvěra, co se roztekla jak máslo v srpnovém slunci.
Ale pak jsem si začal všímat, že ten život, který jsem si vysnil, nebyl vlastně můj. Byl to scénář, který mi někdo podsouval, protože se mu líbil hlavní herec a chtěl se v něm svézt.
Dneska se Karolína občas objeví v mém telefonu jako notifikace z Instagramu. Nový parfém, nové šaty, nové letovisko. Už mě to nepíchá. Spíš se pousměju. A někdy si říkám – možná mě měla fakt ráda. Jen jinak. Jen ne tak, jak jsem si přál já.
Příště si radši dám pozor na servírky, co servírují víc než jen jídlo.
Text byl napsán dle příběhu kamaráda, který chodil se servírkou, a s kterou prožil podobný, krátký vztah.
Jména a postavy jsou fiktivní, příběh je pro větší autenticitu napsán v 1.osobě.
