Článek
Jmenuju se Petr, je mi osmatřicet a s manželkou máme dvě děti – Honzíka, sedmiletého bystrého kluka, a čtyřletou Aničku, která je takový malý živý vítr. Po delší době jsme si s manželkou naplánovali víkend sami pro sebe – wellness, klid, žádné povinnosti. Vypadalo to jako ideální odpočinek. Moje máma nemohla, a tak se nabídla moje tchyně, že děti pohlídá.
„Nebojte se, já to zvládnu. Děti mě mají rády,“ ujišťovala nás. Přiznám se, trochu jsem měl obavy – tchyně je hodně svéhlavá a do všeho má co říct, ale říkali jsme si, že to na dva dny snad půjde.
Podle všeho šlo první den všechno hladce, jenže druhý den se to trochu zvrtlo. Děti byly po obědě rozjeté, Honzík pořád něco chtěl, Anička se rozplakala kvůli panence. Tchyně se rozhodla, že je zklidní pohádkou. Jenže technologie není její silná stránka.
Místo večerního příběhu na YouTube jim pustila uložené video, které si kdysi natáčela sama pro sebe na mobil. A v tom videu… no, nebyla zrovna milá. Říkala tam věci, které měly zůstat za zavřenými dveřmi: že naše rodina „žije nad poměry a děti akorát rozmazluje “, že „zeťák je líný a doma nic pořádně neumí“ a podobně.
Honzík, který už ledacos chápe, to slyšel od začátku do konce. Anička moc nevnímala, ale Honzík si to zapamatoval. A hned po našem návratu v neděli večer nám to s vážným výrazem vyprávěl.
„Tati, mami, babička nám pustila video, a tam říkala o tobě, že jsi líný a že nic neumíš. To ale není pravda, že ne?“ díval se na nás smutně.
Bylo mi hned jasné, že teď je oheň na střeše. Moje žena seděla v křesle jako opařená, chvíli nebyla schopná ani slova. Já cítil, jak ve mně stoupá hněv, ale musel jsem zůstat klidný kvůli dětem.
Když děti odešly spát, zavolali jsme tchyni k rozhovoru. Seděla proti nám v obýváku a bylo vidět, že tuší, o co jde.
„Mami,“ začala manželka s pevně sevřenými rty, „děti nám řekly, co se stalo. Že jsi jim pustila video, kde o nás mluvíš dost hnusně.“
Tchyně se ošila. „Ale to… to byl omyl, já to přece nemyslela…“
„Ale řeklas to,“ vstoupil jsem do toho já. „A nejhorší je, že to slyšely děti. Myslíš, že je normální, aby sedmiletý kluk poslouchal, jak babička haní vlastní mámu a tátu?“
Chvíli bylo ticho. Pak tchyně sklopila oči. „Nevím, jak se to spustilo… já jen chtěla pohádku. A ano, byla jsem naštvaná, tak jsem si to tehdy nahrála. Ale neměla jsem to říkat ani pro sebe. Omlouvám se.“
Moje žena měla v očích slzy. „Mami, tohle mě bolelo víc než cokoliv jiného. Jestli se mnou máš problém, řekni to do očí. Ale před dětmi… tohle už nikdy nesmíš udělat.“
Bylo to napjaté, ale nakonec jsme si vyříkali, co bylo potřeba. Tchyně se snažila napravit chybu – s dětmi si promluvila, vysvětlila jim, že maminku má ráda a že udělala hloupost. Honzík to vzal vážně, ale nakonec kývl, že „to babičce odpustí“.
Pro nás s manželkou to byla lekce: i když babičky a tchyně mohou být k nezaplacení, je třeba dávat pozor na to, co říkají – obzvlášť, když je slyší děti. A tchyně? Od té doby už nikdy nepouštěla pohádky z vlastního telefonu.
Příběh byl napsán dle podobné zkušenosti autorova kamaráda. Je psán v 1.osobě z pozice vypravěče. Jména, postavy a některé reálie jsou v příběhu fiktivní.
