Článek
Nikdy jsem si nemyslela, že tahle věta jednou vyjde z mých úst. A už vůbec ne s takovou jistotou. Ale stalo se.
Jmenuju se Petra. S Honzou jsme spolu byli osm let, z toho pět let manželé. Máme dvě děti a bydleli jsme v domě, který kdysi patřil jeho rodičům. Táta už dávno zemřel, ale jeho matka – moje tchyně – bydlela pár ulic od nás. Na začátku jsem si říkala, že je to výhoda. Blízko babička, co občas pohlídá. Možná pomůže s úklidem. Ráda vaří. Prostě typická starší generace, co žije pro rodinu.
Jenže nic z toho nebyla pravda. Tedy, vařit ráda opravdu uměla. Jenže ne proto, aby ulevila mně, ale proto, že chtěla mít nad věcmi kontrolu. A o tom ten celý příběh je.
Když jsme se s Honzou vzali, bydleli jsme nejdřív v bytě. Už tehdy k nám jeho matka chodila častěji, než bych chtěla. Ale říkala jsem si – novomanželé, rodina, nebudu dělat scény. A pak přišla možnost odkoupit dům, kde Honza vyrůstal. Byl v hrozném stavu, ale líbilo se mi, že si ho opravíme podle sebe. „Podle sebe“, to tehdy ještě znělo jako slibná vize.
Jenže jakmile jsme se nastěhovali, jeho matka začala být všude. Prý jen na skok. Jenom se podívat. Jenom se zeptat, jestli máme brambory. Jenom jestli bych prý „nezvážila trochu jinak přestavět obývák, protože gauč u stěny vypadá smutně“.
Nejdřív jsem to přehlížela. Pak jsem si dělala poznámky. Pak jsem se snažila být pasivně agresivní, přestala jsem vařit, když byla u nás, přestala jsem jí odpovídat celými větami. Ale nefungovalo to. Když jsem si s ní chtěla vážně promluvit, urazila se. A Honza? Místo aby se mě zastal, řekl: „Vždyť to myslí dobře. Buď ráda, že se zajímá.“
No, zajímala se tak moc, že věděla i to, kolik mám kalhotek v prádelníku. Přísahám. Jednou přišla s tím, že „praní jemného prádla na čtyřicítku je barbarství“. Nevěděla jsem, jestli se mám smát, nebo brečet.
S příchodem dětí se to ještě zhoršilo. Rozvrh jejich spánku, kojení, první příkrmy – vše komentovala. A ne stylem „poradím ti“, ale „tak tohle dělat nebudeš, že ne?“.
Ale člověk snese hodně. Zvlášť když partner drží basu a občas poprosí: „Petruš, vydrž to kvůli mně. Máma je prostě svá.“
Pak ale přišel ten den. Důležitý den. Naše dcera měla páté narozeniny. Chtěla oslavu s princeznou. Sama jsem jí nachystala růžový dort, nafukovací balonky, objednala jsem paní v kostýmu Elsy. A víte, co udělala moje tchyně?
Přinesla svůj vlastní dort, čokoládový s višněmi. A v momentě, kdy jsem nesla ten růžový, prohlásila velmi hlasitě: „Tohle jí jako chceš dát? To je jen piškot s krémem, vždyť to nemá žádný charakter. Vemte si radši pořádný dort, co chutná jako dort, ne jako marshmallow.“
Všichni ztichli. Děti akorát koukaly. Já jsem stála s tím dortem a měla chuť jí ho vrazit do obličeje. Ale místo toho jsem se otočila a odnesla ho zpátky do kuchyně. A tam se to zlomilo.
Dýchala jsem zhluboka. Třásly se mi ruce. Honza přišel za mnou a řekl: „To neřeš, ona prostě neumí držet pusu. Dej jí kus a půjde pryč.“
A tehdy jsem to řekla. Klidně, tiše, ale definitivně:
„Buď já, nebo tvoje matka.“
Zarazil se. Myslel, že blafuju. Ale já už věděla, že ne. Nedokážu žít v domě, kde nejsem paní. Kde mě někdo permanentně kritizuje a podkopává před vlastními dětmi. Nezůstanu kvůli rodině ve vztahu, kde nemám důstojnost.
Nebudu lhát, nebylo to snadné. Honza byl zmatený. Zlobil se. Nechápal, proč dělám „scény kvůli dortu“. Ale nebyl to dort. Byla to poslední kapka v moři znevažování, zasahování a neúcty.
Nakonec, asi po týdnu, kdy se mnou skoro nemluvil, se stalo něco, co jsem nečekala. Přišel a řekl:
„Řekl jsem jí, že už k nám nemůže chodit bez ohlášení. A že rodinu máme my dva, ne ona.“
Poprvé za těch osm let jsem ho viděla jako skutečného partnera. A o to víc mě bolelo, že to muselo dojít tak daleko, než si to uvědomil.
Od té doby je klid. No, ne úplně, tchyně se urazila, nějakou dobu jsme se neviděly. Ale dnes se vídáme jen občas. Už nevchází do domu jako do svého. A Honza? Začal mě víc poslouchat. Asi pochopil, že když žena řekne „už dost“, tak to většinou myslí vážně.
A já?
Já si zase připadám jako žena, ne jako služka v cizím domě. A i ten dort letos dělala dcera se mnou. Růžový. S marshmallow. A byl božský.
-
Pro větší autenticitu je příběh napsán v 1.osobě z pohledu vypravěčky.
Text byl napsán dle příběhu rodiny známé. Jména v příběhu jsou smyšlená.
-
Máte podobnou zkušenost? Dostali jste se do situace, kdy Vás jednání tchyně donutilo jednat podobně, jako hlavní hrdinka příběhu? Nebo jste se ocitli v roli manžela?
