Článek
Dlouho jsem to v sobě dusila, ale ten den u tchyně se to zlomilo. Už roky mi mluví do toho, co dětem dávám jíst. „Petro, ten jogurt je plný cukru, to bys neměla kupovat!“ „Ty jim dáváš rohlíky? To je bílá mouka, to je jed!“ A pak další den mi říká: „Proč jim nedáš pořádnou omáčku? Nebo aspoň šunku na chleba? Děti potřebují maso!“ Každý týden jiný názor, ale vždycky s tónem, jako bych je snad chtěla vyhladovět.
Ten den jsme k ní po delší době přijeli. Byla nadšená, že vidí vnoučata, ale hned u dveří mi pošeptala:
„Vidíš, jak je Anička hubená? To se musí spravit, Petro. Uvařila bych jim knedlíky, ale nemám čas.“
Usmála jsem se a nic neříkala. Nechtěla jsem kazit návštěvu.
Po chvíli tchyně povídá: „Já jen skočím dolů do krámu pro víno, Franta si ho k večeři rád dá,“ a zmizela. Franta – její nový přítel, pořádný chlap s pupkem, co miluje jídlo.
Jakmile za ní zaklaply dveře, rozhodla jsem se otevřít lednici. Nevím proč, možná zvědavost, možná jsem si chtěla potvrdit, jak si vede ta, co mi neustále káže. A když jsem uviděla obsah, zůstala jsem stát jako opařená.
Lednice byla plná prošlých jogurtů, plesnivého sýra, na tácu ležela tučná bůček, několik balení párků, tři druhy uzenin, margaríny a pomazánky. Zeleniny? Jedna seschlá paprika. A dole v přihrádce několik lahví vína a piva.
„To snad není možné…“ zašeptala jsem sama pro sebe.
Děti si hrály v obýváku, já jsem stála nad lednicí a v hlavě mi běželo: A ona mi bude říkat, že dětem dávám moc sladkého?! Že rohlíky jsou staré?! V tu chvíli jsem se rozhodla – řeknu jí to na rovinu.
Když se vrátila s taškou, ani jsem nečekala.
„Hele, můžeme si promluvit?“ řekla jsem pevným hlasem.
„No jistě, Petro, co se děje?“ odložila tašku.
„Víš, já už dlouho poslouchám, jak mi pořád říkáš, co mám dávat dětem jíst a co ne. Ale dneska… otevřela jsem ti lednici.“
Tchyně ztuhla. „Cože? Ty jsi mi lezla do lednice?“ zvýšila hlas.
„Ano. A víš, co jsem tam viděla? Plesnivý sýr, prošlé jogurty, bůček, párky… A skoro žádnou zeleninu. A ty mi budeš vykládat, co je pro děti správné?“
Tchyně rudla vzteky. „Tak moment, Petro! Do toho, co mám v lednici, ti nic není! Já si budu jíst, co chci!“
„Ale mně je do toho, když mi tady před dětmi kážeš, že dělám všechno špatně!“ vyjela jsem. „Moje děti jedí vyváženě. Ano, občas sladké, občas smažené – ale s mírou. A ne, nebudu jim cpát knedlíky a šunky každý den jen proto, že si to myslíš ty!“
„Já jsem jejich babička!“ zařvala. „Takže mám právo říct svůj názor!“
„Právo máš. Ale odteď už ho slyšet nechci. Moje děti, moje pravidla. A jestli jim budeš tvrdit, že dělám něco špatně, tak sem prostě jezdit nebudeme,“ řekla jsem rázně.
„Tak si nejezdi! Myslíš, že se zblázním?!“ křičela a ruce se jí třásly. „Jen si dělej všechno po svým, ale ze mě blbce dělat nebudeš!“
Vzala jsem děti, ani jsem jim nestačila pořádně obout boty. V autě jsem cítila, jak se mi třese hlas, když jsem manželovi volala:
„Hele, musím ti něco říct. Pohádala jsem se s tvojí mámou.“
Poslechl mě, a nakonec jen povzdechl: „Petro, já tě chápu. Máma je teď úplně jiná, od té doby, co je s Frantou. On je na jídlo posedlý a ona se přizpůsobuje. Ale stojím za tebou.“
Ta slova mě uklidnila. Od té doby jsme se s tchyní skoro nebavily. Dětem jsem všechno vysvětlila:
„Když vám babička bude říkat, co máte jíst, tak to poslouchat nemusíte. Máma a táta rozhodují.“
Teď ji vidí jen občas. A ví, že moje kuchyně zůstane moje věc – a žádná lednice plná bůčku mě už nerozhodí.
Příběh byl napsán dle osobitého vyprávění autorovy známé. Je psán v 1.osobě z pozice vypravěčky. Jména, postavy a reálie příběhu jsou smyšlené.
