Článek
Když se ohlédnu zpět, připadám si, jako bych žila dva životy. Ten první byl šedý, tichý a trochu ušmudlaný – plný plenek, vypraného prádla a nepochopení. Byla jsem mladá máma dvou dětí, manžel věčně v práci, a já… jen tak nějak „existovala“.
Tchyně, žena s permanentně zvednutým obočím, si na mě vždycky smlsla.
„Petro, ty se zase nemaluješ?“ ptala se mě jednou, když jsem po noci bez spánku dávala prát prádlo.
„Nemám čas,“ odpověděla jsem prostě.
„To není o čase, ale o přístupu,“ odsekla. „Se svým vzhledem to nikam nedotáhneš. Ženská se má starat o sebe, ne jen o hrnce.“
Ta věta mě tehdy zasáhla víc, než jsem si přiznala. Cítila jsem se pokořeně, ale někde uvnitř mě to probudilo zvláštní jiskru – touhu dokázat, že ona se mýlí.
Roky plynuly. Děti rostly, manžel se odcizoval, já jsem pomalu mizela sama sobě. Když mi bylo sedmatřicet, přišel rozvod. Nečekaný, ale osvobozující. Poprvé po letech jsem si mohla nadechnout – a zjistila jsem, že ten vzduch voní novým začátkem.
Začala jsem cvičit, přestala jíst z nervů, ostříhala si vlasy a pořídila si první džíny, které mi opravdu seděly. Děti měly ze začátku legraci, když jsem se malovala, ale pak začaly být pyšné:
„Mami, ty vypadáš jak z reklamy!“ smál se syn.
Když jsem dostala místo v realitní kanceláři, připadala jsem si jako úplně jiná žena. Každý den jsem vstávala s chutí, oblékla kostýmek, nazula lodičky a s úsměvem vyrazila mezi lidi. Nový přítel mě podporoval, byl pozorný a nikdy mě neponižoval.
„Vidíš,“ říkával, „tohle v tobě bylo vždycky, jen sis to nedovolila ukázat.“
Pak přišel ten den.
Seděla jsem v kanceláři a listovala podklady k novému klientovi, když jsem koutkem oka zahlédla známý obličej. Tchyně. V tmavém kabátě, s kabelkou přes loket, postávala u mého kolegy. Můj žaludek udělal kotrmelec.
„Petro… to snad ne,“ zašeptala sama pro sebe, když mě spatřila.
Zvedla jsem se a s úsměvem k ní přistoupila.
„Dobrý den, paní Dvořáková,“ řekla jsem klidně, jako bychom se viděly včera, a ne po čtyřech letech.
„No, dobrý den,“ odpověděla nejistě, očima mi sjela po vlasech, kostýmku a lodičkách.
„Vy… vy tady pracujete?“
„Ano. Jsem tady makléřkou už třetím rokem,“ pousmála jsem se. „A vy něco prodáváte?“
Rozpačitě si odkašlala. „Chatu. S Vaškem už tam nejezdíme, tak… jsem hledala realitku. Nevěděla jsem, že jste tady.“
„To nevadí,“ usmála jsem se sladce. „Můžeme to klidně vyřídit spolu. Postarám se o to, aby všechno proběhlo hladce.“
Její tvář ztuhla. V očích jsem viděla přesně ten okamžik, kdy jí došlo, že ta „neupravená, zničená ženská“, kterou kdysi přehlížela, stojí teď před ní jako sebevědomá žena, která zvládla všechno, o čem ona jen mluvila.
Neřekla nic. Jen polkla a kývla.
Ten den jsem se cítila, jako by se ve mně uzavřel kruh.
Když jsem večer vyprávěla příteli, jak jsem se potkala s tchyní, rozesmál se.
„Tak to jí teda pěkně nandala,“ smál se. „Vidíš? Nemusela jsi říkat ani slovo, stačilo se ukázat.“
Měl pravdu. Nemusela jsem dokazovat nic – a přesto jsem dokázala všechno.
Tchyně už mi nikdy neřekla, že se svým vzhledem to nikam nedotáhnu. Ale kdyby ano, s úsměvem bych jí odpověděla:
„Ne, paní Dvořáková. Já už tam dávno jsem.“
Příběh byl napsán na základě vyprávění autorovy známé. Je psán v 1.osobě z pozice vypravěčky. Jména a postavy jsou v příběhu smyšlené.
