Článek
Život je jedna velká série neustálého čekání na něco, střídaná překotným spěcháním.
Pořád jen čekáme. Na balíček od pošty, který nepřichází, na termín operace, na to až nám milý zavolá, na autobus, který se zasekl v koloně, na manžela až přijde z práce, nebo z hospody, na dítě, které mělo přijít včas ze školy, nebo na smrt.
Paradoxem k tomu zase na střídačku stále spěcháme a stresujeme se. Abychom stihli včas přijít do práce, na schůzku, na vlak, splnit náročný pracovní úkol, vyzvednout dítě ze školky včas, či navštívit babičku v nemocnici.
Nesnáším čekání a stres, asi jako každý. Bohužel obě veličiny přináší každodenní rutina plnými doušky.
S čekáním si nejeden z nás užívá především u lékaře.
Ve své práci občas doprovázím seniory k lékařům. Prozatím jsem nenašel psychickou odolnost k tomu, abych se obrnil před mnohahodinovým čekáním v čekárnách. Souvisí to také s tím, že ve chvíli, kdy trávím smysluplný čas u lékaře s vědomím, že bych měl být někde úplně jinde a dělat něco úplně jiného, nenacházím pro lékaře a sestry jediného slušného slova.
Tak jako zkušenost ve velmi nedávné době.
Měla to být rutinní kontrola seniorky, kterou jsem doprovázel k ortopedovi. Paní jsem vyzvedl v 7:30. Bylo mi řečeno, že kontrola i s čekáním v čekárně by se neměla protáhnout déle než do 9:30. Vnitřně jsem tomu úplně nevěřil, ale i lékaři a sestry umí někdy překvapit.
Možná znáte „úžasné“ české lhaní v záležitostech časových. Kamarád: „Jo kámo, přijdu v 18:00“, dorazí v 18:20 nejdříve, obsluha v restauraci: „Jídlo bude do 20 minut…“, uplyne třičtvrtě hodina a pořád čekáte s prázdnými žaludky. Nebo slavné sestry u lékaře: „Sanita přijede do 30 minut“. Hodina pryč a sanita nikde.
Cesta probíhá poměrně bez problémů, i když jedeme na polikliniku autobusem. Ten má sice asi 10 minut zpoždění, ale i tak jsme u lékaře včas. Než paní sestra, mimo jiné raritně poměrně příjemná, seniorku zavolá, uplyne zhruba tradiční, ještě pozitivní čekací doba, jedna hodina. Je nějakých 9:15. Na to, že od devíti třiceti mám být někde úplně jinde a plnit jiné pracovní úkoly, už docela stres. Ale budiž.
Přicházím pro paní do ordinace, pomoci ji s berlemi a dalšími věcmi. Ortoped zavelí: „Pojedete s paní do nemocnice ještě na jedno vyšetření, zavoláme sanitku.“ Uvědomuju si, že lékař zjistil paní ne úplně standartní problém, který bude třeba brzy řešit. Nervózně však ze sebe vykoktávám: „Ale, ale já nemohu být s paní déle, mám jiné pracovní povinnosti…“ Lékař si asi myslel, že jsem možná seniorčin vnuk. Kromě toho, že moc dobře vím, jak dlouhé je čekání na sanitky a u lékařů, obzvlášť v krajské nemocnici, ortoped ještě suverénně prohlásí: „To máte na 15 minut a jste tam…“ Nutno dodat, že předmětná seniorka vše zvládá s naprosto stoickým klidem, za což ji z duše obdivuji. Sama na jednu stranu zvládne o berlích dojít k MHD, pokud je zastávka blízko. Lékař se jí ale rozhodl objednat sanitu, což jsem si nedovolil rozporovat.
Po telefonátu do práce a sdělení zaměstnavatele, že mě nemá opravdu kdo u paní vystřídat, se ubírám vstříc celodennímu martyriu, které se možná zapíše do dějin jako nejdelší doprovod k lékaři v dějinách služeb.
Jak jsem předpokládal, na sanitu i přes sdělení sestry u ortopeda na poliklinice (dle ní přijede do 30 minut), čekáme přes hodinu. Paní stále naprosto klidná. V mezičase si aspoň stíháme vyzvednout předepsaný lék v lékárně.
Zapomněl jsem dodat, že jsem pracovní vůz zaparkoval před seniorčiným domem na placeném parkovišti (jinde nebylo místo) s předplaceným stáním do cca 9:45 (doba, do které jsem to předpokládal). O této nemilé záležitosti jsem asi v 10:15 informoval již v sanitním voze „saniťáka“. Ten mi vypověděl příběh, který se opravdu stal. Ve Francii na firemním parkovišti měl muž předplacené stání na cca 2 hodiny. Vzhledem k tomu, že nad tuto dobu pomáhal kolabující seniorce před příjezdem sanitky, byl nucen u firmy stát s vozem déle. Ve správním a soudním řízení byly veškeré jeho argumenty i důkazy shozeny a muž zaplatil pokutu v přepočtu asi 4 700 korun. Tento saniťák byl velmi lidský a jelikož to bylo po cestě, zastavil mi na parkovišti u mého vozu a parkování jsem si předplatil na delší časový úsek cca do 12:45.
Věřil jsem tomu, že čekání v krajské nemocnici, kam nás seniorčin ortoped odeslal, bude tentokrát se štěstím nedlouhé. Naivní to člověk. Čeká nás naprosto plná čekárna. Kromě všeho si ještě uvědomuji, že pracovní i osobní telefon mám nabitý asi tak na 5 procent (ano, je to určitá „nedbalost“). Předpokládal jsem totiž, že si telefony „napíchnu“ v kanceláři od zmíněných deseti hodin, jak bylo původně naplánováno, a do deseti tudíž oba vydrží.
Sestra na ortopedii v krajské nemocnici působí na první pohled také přívětivým dojmem. Však si také posbírá kartu „mé“ seniorky a kartičku pojišťovny poměrně promptně. Čekání ale i zde nebere konce. Napadl mě alespoň „spásný“ nápad. V mezičase jsem si stihl do kanceláře zaskočit pro nabíječku na pracovní telefon, jelikož shodou okolností je umístěna asi 5 minut rychlé chůze od nemocniční ortopedie. Alespoň jedna záchrana, jsem ve spojení. Seniorka v této době k dobru věci využívá společnosti jiné spolučekající dámy, její kamarádky, která je na tom po zdravotní stránce o kus lépe.
Čas běží pomalu. Chvílemi se začínám bát, že nestihnu vyjet z práce ani do plánovaných 15:30, abych vyzvedl ženu se synem od babičky kvůli další plánované popracovní akci. Řeším to telefonátem manželce s vysvětlením, že opravdu netuším, jak dlouho bude pobyt v čekárně ještě trvat a kdy se k nim se synem dostanu. Kromě toho uvažuji i nad tím, že se pokusím ještě jednou požádat zaměstnavatele, aby mě někdo u paní vystřídal, pokud doba čekání bude ještě více neúnosná. Tuto myšlenku však nakonec zaplaším.
S paní jsme si poseděli až do téměř naprostého vyprázdnění čekárny, skoro dvě a pul hodiny. To už je asi 13:00. Paní mi říká: „Už tu nikdo není, to už by nás měli vzít“. Mimo to jiná seniorka zde už asi hodinu a čtvrt čeká na sanitku, která dle jiné sestry měla přijet zhruba za 20 minut (a už jsme zase u těch sanitek).
Konečně přicházíme na řadu. Sestra na nemocniční ortopedii, do té chvíle příjemná, na můj dotaz, jak dlouho bude vyšetření paní asi trvat, náhle změní výraz ve tváři a usupí se na mě se slovy: „A co byste ještě nechtěl, nebyli jste objednaní, máte naprostý nadstandard!“. Nedám se a odpovídám: „Jaký nadstandard, odeslal nás sem ortoped z polikliniky.“ Sestra už zachází pryč a odvětí: „To je možné, a co jako!“
Každopádně informaci o tom, za jak dlouho bude „má“ doprovázená seniorka „hotova“, se nedozvím. Z ordinace však volají a pomáhám jí z ní už asi za 10 minut. Bylo mi řečeno od ní i od sester, že bude třeba ještě jiných předoperačních vyšetření kolene. Zpátky naštěstí jedeme hromadnou dopravou, což paní opět krásně zvládá. Jí patří velký dík za to, jak většinu dne stráveného v čekárnách zvládla.
Hezké: hodinové čekání na sanitu, hodinové čekání u jednoho lékaře, dvou a půl hodinové čekání u druhého. A několik let ukrojeného mého života způsobeného stresem. Kvůli deseti minutám.
Paní jsem schopen doprovodit domů až cca ve 14:15. U vozu, který jsem měl zaparkován na placeném místě, pokuta naštěstí nebyla. Do kanceláře jsem se zvládl dostat asi 14:40 a již výrazně hladov do sebe nacpat alespoň oběd.
Vše nakonec relativně dobře dopadlo. K mému uklidnění se nakonec dozvídám, že manželku se synem nemusím vyzvedávat, na popracovní akci je doveze tchán a můžeme se potkat až tam.
Vážení přátelé, doufám, že nezestárnu k nějakým 75 letům. Protože pokud se tak stane a budu svůj čas trávit jen v čekárnách, tak mě předtím raději zabte.
