Článek
Se sousedskými spory jsem se setkával hlavně ve své minulé práci, kdy jsem tyto nešvary pomáhal nájemníkům řešit, například formou soupisu stížnosti na jednání a chování sousedů na městský úřad. Nájemníci si stěžovali na různé bizarnosti, od hlasitou muziku v odpoledních hodinách, přes psí exkrementy ve výtahu, až po krádeže jídla z lednice při otevřených dveřích bytu. Netřeba zdůrazňovat, že mnozí bytoví kverulanti měli nejspíše paranoidní poruchu, nebo třeba demenci, která jim zaslepovala racionální myšlení. Samozřejmě však byla i řada těch, kteří si stěžovali oprávněně.
Osobně jsem člověk spíše smířlivý a tolerantní. Na hlupáky a nesnášenlivce však narazíte opravdu všude.
S manželkou jsme se ještě za svobodna sestěhovali do prvního nájemního bytu na okraj sídliště. Nutno říci, že se jednalo o poměrně dosti žádanou lokalitu s výhledem na louku a lesík v novější bytovce. Sousedé zde byli vcelku přátelští, ani zde se však soužití neobešlo bez problémů. Pamatuji se na chlápka v mém věku žijícího přímo nad námi, který nám již poněkolikáté střepal psí chlupy na balkón, a to nejlépe ve chvíli, kdy jsme tam sušili prádlo. Jednou jsem to už nevydržel a šel mu naši nelibost nad jeho opakovaným jednáním vysvětlit. Od té doby byl klid. Ve vedlejším bytě zase žil další mladý pár podobný našemu. Nevím, kde projektant udělal chybu, nebo zda to byl záměr, ale stěna našeho obýváku sousedila přímo s jejich koupelnou. Skoro pravidelně den co den jsme tak měli možnost poslouchat hlasité sexuální sténání, jako kdyby se odehrávalo přímo v našem bytě. V letních měsících jsme zase s manželkou rádi sedávali na balkóně, popíjeli drink, nebo kávu a povídali si (polohlasně). Jednoho dne nás z družného rozhovoru vyrušil nad námi žijící nerudný pán ve věku asi tak sedmdesáti let s výčitkou: „Já mám zlomenou nohu a vy tu řvete, že nemůžu ani sedět! “ Jeho absolutně nelogický výkřik jsem opětoval zvoláním: „Tak si lehněte, dědo!“
Po třech krásných letech jsme se rozhodli vzít a následně si postavit dům v jiném městě. Napřed však bylo třeba si zajistit přechodné bydliště v dalším podnájmu, nehledě na to, že tato potřeba byla umocněna očekáváním příchodu prvního synka na svět. A tak jsme s velkou slávou nastěhovali všechno své harampádí, které se předtím jen zázrakem vešlo do garsonky, do 2+1 do čtvrtého patra paneláku, tentokrát ve starší zástavbě.
Narozdíl od předchozího bydlení, v tomto domě žili převážně starousedlíci věku důchodového. „Náš“ vchod byl poměrně bezproblémový co se týče vztahů mezi sousedy, jackpot jsme ale opravdu nezískali v podobě sousedky (její manžel byl spíše křoví) žijící sice ve vedlejším vchodě, ale zato s námi sdílející zdi většiny bytové jednotky. Kromě toho měla balkon přímo vedle našeho.
Tato dáma měla okolo padesáti let. Někde na své životní cestě však ztratila paměť, jelikož prohlašovala, že má sice děti už odrostlé, ale má. A také pozbyla jakoukoliv toleranci k malým dětem a miminkům. Kdykoliv si náš x měsíční, později roční synek dovolil trochu hlasitěji se projevovat, okamžitě jsme byli počastováni vehementním bušením na zeď ze strany milé paní sousedky. Manželka s ní po čase žabomyších bouchacích sporů přišla do křížku i slovně v následující přestřelce. Sousedka: „Laskavě si s Vaším synem udělejte pořádek, nejsem zvědavá na dětský křik! “ Manželka: „Kde jste nechala toleranci paní? Máte vůbec děti? Sousedka: „Mám, už odrostlé. “ Manželka: „A to mi chcete říct, že jako mimina nevydala ani hlásku? “ Konverzace pokračovala v podobně „milém“ pojetí, bušení samozřejmě neustalo. Při jedné z víkendových návštěv mých tchánů, která probíhala lehce hlučněji, se bušilo zase o sto šest. Tchán milou dámu zpražil na balkoně na tři doby. Jeho slova si už nepamatuju. Bylo to však něco ve stylu: „Ještě jednou zkus zabušit a vletím tam na tebe! “ Toho dne byl už klid, další však vše začalo nanovo.
Vrcholem sousedčiny drzosti však bylo špehování, pro které využila jejího manžela. Ten pod záminkou ztráty klíčů se k nám dozvonil, vešel, občíhnul byt a přelezl balkón. Jak průhledné.
O to více jsme byli nadšeni při vědomí, že nový, konečně vlastní, dům, se již dokončuje a blíží se tak stěhování i z této panelákové králíkárny. Sousedka nám totiž ke konci „soužití“ začala dělat naschvály. Například nám cigaretou otípla balkon, nebo tu a tam ustřihla kousek pěstované květiny. Tak jsme si jí před našim odchodem rozhodli vychutnat po svém. Prostě a jednoduše jsme se s ní těsně před přestěhováním do vlastního, rozhodli rozloučit. Když měla s chlapcovými běžnými projevy takový problém, jsme veškerý obsah koše na pokálené pleny vysypali milé dámě na balkón. Jestli zvrací ještě dnes, nevíme. Ale za své dlouhodobé ústrky každopádně dostala, co proto.
Jaké máte zkušenosti se sousedy vy? Disponujete vtipnou historkou? Podělte se o ně v komentářích.
