Článek
Jmenuju se Lucie, je mi třicet pět a už pátým rokem žiju v manželství, které by se dalo popsat jako poklidné… kdyby v něm nefigurovala moje tchyně. Paní Milena, žena s názory pevnými jako beton a citlivostí porcelánového slona v obchodě s křišťálem.
Od svatby nám dávala jasně najevo, že očekává vnučku. Ne vnouče obecně – vnučku. „Holčička by vám slušela,“ opakovala při každé návštěvě, jako by se to dalo naplánovat přes Google Kalendář. Když jsme jí oznámili, že žádné dítě zatím neplánujeme, odfrkla:
„Tak aspoň pořiďte psa. Ať máte natrénováno.“
No, tak jsme pořídili. Malou zlatou labradorku, nad kterou jsme se s manželem okamžitě rozplývali. Byla milá, mazlivá, trochu nešikovná – zkrátka naše první společné „dítě“. A když přišlo na jméno, začala klasická partnerská bitva.
Já navrhovala Lunu, manžel chtěl Ritu. Ani jedno z toho se nám nakonec nezdálo. A pak to z něj vypadlo:
„Co kdybychom jí dali jméno po mámě? Jako malý jsem jí říkal Miluška… to se přece k ní hodí.“
Zasmála jsem se. Myslela jsem, že žertuje. Ale on ne – oči mu svítily a pes právě žral jeho ponožku. „Vidíš? Typická Miluška!“ řekl nadšeně. A já, v dobré náladě a možná i se špetkou ironie, jsem souhlasila.
Tchyně se o tom dozvěděla až po pár týdnech, když jsme ji pozvali na návštěvu. Sotva překročila práh, přiběhla k ní naše labradorka s povyskočením, ocasem jako metronom a já z radosti zavolala:
„Miluuuuško, ke mně!“
V tu chvíli se tchyně zarazila. Její úsměv zkameněl a oči se zúžily jako u predátora těsně před útokem.
„Prosím?“ zeptala se ledově.
„Naše štěňátko. Jmenuje se Miluška!“ odpověděla jsem s předstíraným klidem, i když jsem tušila, že přichází bouře.
„A to po kom?“ zeptala se tónem, jakým inkvizitor žádá o přiznání.
Manžel se snažil zachránit situaci: „No, mami, víš… ty jsi to přece říkala, že bychom si měli pořídit psa. Tak jsme si řekli, že ti vzdáme poctu…“
„Poctu?!“ přerušila ho. „Vy jste po mně pojmenovali ZVÍŘE?“
Snažila jsem se situaci odlehčit: „No ale krásné zvíře! Hodné, čistotné, mazlivé…“
„Lucie,“ řekla pomalu, „víš, co se dělá se psy, když zestárnou a přestanou poslouchat?“
Zbytek návštěvy proběhl v mrazivém tichu. Pes se snažil zachránit náladu tím, že tchyni olízl ruku, ale ta ji odtáhla, jako by se jí dotkla žába z močálu.
Od té doby s námi tchyně nepromluvila. Doslova. Na vánoční přání odpověděla pohlednicí bez textu – jen fotkou svaté rodiny. Na její narozeniny jsme poslali kytici s přáním „Všechno nejlepší, Miluško!“ – a balíček se nám vrátil, otevřený, s nápisem „adresát odmítl převzít“.
Manžel říká, že to časem přejde. Já si tím nejsem jistá. V každém případě Miluška (ta čtyřnohá) je spokojená, zdravá a občas, když se ke mně večer přitulí, si říkám, že to celé možná stálo za to.
A pokud někdy přece jen budeme mít dceru?
Možná ji pojmenuju Labradorka.
Jen tak – pro rovnováhu.
Příběh byl napsán na základě vyprávění autorovy známé. Jména a postavy jsou v příběhu smyšlené.
