Článek
Bylo pondělí dopoledne, všední den jako každý jiný. Babička Marie jela jen na pár minut do lékárny, protože jí chyběly léky na tlak. Zaparkovala trochu mimo vyznačené stání. Její oči už přeci jen nesloužily jako dřív, a orientace podle tenkých bílých čar na šedivém asfaltu jí dělala problém. Neohrozila provoz, nikomu nepřekážela. Jen nebyla zcela přesně mezi čarami.
Ve chvíli, kdy vycházela z lékárny s taštičkou, do které jí lékárnice přibalila i rohlík a čaj, protože ji znala odmala, přiřítil se k její starší Fabii policista. Mladý muž, uniforma napnutá přes biceps, gesto přísné a tón hlasu jako z výslechu.
„Paní, víte vůbec, kde jste zaparkovala? To si jako myslíte, že když jste stará, můžete si dělat, co chcete?“ spustil bez pozdravu.
Marie zůstala zaskočená stát. „Já… jen na chvilku..Nikomu tu nepřekážím, pane. Omlouvám se..“
Policista neměl slitování: „To mě nezajímá. Pravidla platí pro všechny. Tohle je přestupek, za který můžete dostat pokutu až dva tisíce korun. Měla byste si to zapamatovat, nebo radši už nejezdit vůbec!“
Kamil, Mariin vnuk, asi třicetiletý muž s brýlemi, učitel dějepisu a občanské nauky, se vracel z práce, aby babičce pomohl s nákupem z auta do schodů jejího panelákového bytu. Zrovna přicházel k parkovišti, na kterém zpozoroval neobvyklou scénu. Když uslyšel tón policistova hlasu a uviděl Marii téměř se slzami v očích, přešel k nim klidným krokem.
„Dobrý den. Co se tu děje?“ zeptal se, i když odpověď už slyšel. Policista se na něj podíval s výrazem ve stylu ‚Další problém?‘
„Vaše babička? Parkovala špatně. Měla by se naučit, že zákony platí i pro staré lidi,“ utrousil policista, aniž by se obtěžoval snížit hlas.
Kamil chvíli mlčel. Pak se nadechl a klidným, ale pevným hlasem řekl:
„Pane strážníku, mám k vám dvě věci. Zaprvé: ona je jednou z těch lidí, kteří celý život makali, platili daně a vychovávali děti, díky čemuž dnes máte práci, kterou děláte. Zadruhé: to, jak s ní mluvíte, není výkon práva, ale čisté hulvátství.“
Policista zaváhal. Kamil pokračoval:
„Nikoho neohrozila. Parkoviště je prázdné. Měla jen horší odhad, což v jejím věku není zločin. A jestli si myslíte, že důslednost znamená aroganci, pak byste si měl připomenout, co znamená veřejná služba. Lidé si vás mají vážit a obracet se na Vás o pomoc, ne vás bát.“
Okolní lidé, kteří se zastavili a sledovali situaci, začali přikyvovat. Policista, zaskočený reakcí, couvl o krok.
„No,ehm, samozřejmě, že to není osobní,“ zamumlal a upřeně zíral do bločku, jakoby hledal únikový východ.
„Možná byste jí mohl jen připomenout, ať příště lépe zaparkuje. Stačí lidsky, s respektem. Někdy to totiž má větší váhu než tisíc pokut,“ uzavřel Kamil.
Policista beze slova sklapl blok a odešel. Marie ho pozorovala a pak zašeptala vnukovi: „Kamile, to jsi řekl opravdu hezky. Já bych se zmohla jen na koktání. Ještě, že Vy mladí máte takovou vyřídilku.“
„To ne, babi. Ty jsi silná. A slušnost by měla být silná taky.“
Od toho dne babička parkovala vždy s větší opatrností. A Tomáš si v očích nejen své babičky, ale i několika přihlížejících obyvatel města vysloužil nehynoucí obdiv. A policista? Možná ten den doma přemýšlel, jakou lekci to vlastně dostal.
Text byl napsán dle příhody, kterou autor v podobném duchu zažil jako pozorovatel.
