Článek
Když jsem si Petra brala, věděla jsem, že jeho máma je trochu „specifická“. Řekněme to kulantně – ona ví všechno nejlíp. Jak prát, jak vychovávat děti, jaké mám používat prostředky na nádobí a hlavně – jak bych měla uklízet. A to ne, že by to někdy zůstalo jen u myšlenky. Ne. Ona to musí nahlas sdělit. Pokaždé.
„Jani, víš, že kdybys tu podlahu vytírala jiným prostředkem, tak by se víc leskla?“ slýchám skoro při každé návštěvě. A já jen zatínám zuby a odpovídám, že děkuju za radu, přitom v hlavě počítám do deseti.
Když přijedou tchán s tchyní na víkend, připravím se jak na zkoušku z dospělosti. Uklidím dům, že by se tu daly pořádat chirurgické operace, napeču, uvařím, vše jen proto, aby paní dokonalá neměla důvod šťourat. Jenže u ní je to marné. Ona si ten důvod vždycky najde.
Jednou krásnou sobotu ráno jsem uklízela jsem celý dům, aby tchyně nenašla sebemenší smítko. Vojta se opíral o rám dveří a sledoval mě.
„Mami, proč to tak leštíš? Vždyť tu není ani prach,“ divil se.
„Protože přijede babička,“ odpověděla jsem a významně zvedla obočí.
„Aha… ta babička, co říká, že máme moc hraček?“
„Jo, ta babička,“ pousmála jsem se.
Děti věděly, jaká jejich babička je. Všechno musí být podle ní. A tchán? Ten jen kývá hlavou, protože jinak by měl doma bouřku.
Když přijeli, tchyně ještě než sundala kabát, stihla poznamenat:
„No, tak už byste si mohli vymalovat, ty zdi jsou takové… usedlé.“
Petr na mě hodil pohled „prosím tě, nech to být“, ale já jen v duchu počítala do deseti.
Oběd proběhl celkem dobře, kuře se povedlo a tchyně mlaskala, i když se snažila tvářit neutrálně. Po obědě jsem přinesla svůj trumf – mrkvový dort. Položila jsem ho na stůl, děti zajásaly:
„Jéé, mrkváč! Mami, to je ten s krémem, že jo?“
„Jo, s tvarohovým,“ usmála jsem se.
Jenže tchyně se podívala na dort, jako bych na stůl postavila jedovatou houbu.
„Ty tvoje suchotiny nepozřu,“ pronesla s úšklebkem.
Bylo ticho. Petr se nadechl, ale já ho předběhla.
„Tak to nevadí,“ řekla jsem klidně. „Aspoň zbyde víc pro ostatní. Ale víš co? Klidně nám můžeš ukázat, jak se to dělá pořádně.“
Na chvíli zavládlo ticho. Tchán sklouzl pohledem k novinám, Petr si srkl kávy. A tchyně? Zablesklo jí v očích.
„No to víš, že jo. Aspoň uvidíte, jak se dělá normální večeře. Udělám řízky. Ty chutnají každýmu.“
„Super!“ zvolal Vojta. „Já řízky miluju!“
„Tak vidíš,“ řekla tchyně vítězně.
Nechala jsem ji, ať se předvede. Připravila maso, rozklepala ho tak, že se třásla celá kuchyň. Pak vytáhla pánve a olej.
„Udělej to pořádně, ať nejsou mastné,“ zavolala jsem z obýváku, jen tak lehce provokativně.
„Neboj, Jani, u mě se to nikdy nespálí,“ odpověděla s úšklebkem.
Jenže pak zazvonil telefon.
„Jé, to je Liduška,“ řekla a zvedla to. „Tak co nového? No počkej, to ti musím říct…“
Povídala a povídala. Já mezitím cítila něco podezřelého. Šla jsem do kuchyně – a málem mě trefilo.
„Proboha!“ vykřikla jsem. „Mami!“
Petr přiběhl. „Co se děje?“ A pak to uviděl. Z pánve se valil černý dým, řízky byly totálně spálené. Olej prskal na všechny strany.
„No to snad ne…“ zašeptal Petr.
Tchyně pořád s telefonem u ucha: „Počkej, Liduško, já to položím…“ Otočila se a zahlásila: „No, tak se to trochu chytlo.“
„Trochu?“ vyprskla Terezka smíchy. „To nejsou řízky, to je uhlí!“
„Nesměj se, Terezko,“ napomenul ji Petr, ale koutky se mu taky třásly.
Já jsem stála u linky a snažila se zachovat vážnou tvář. „Tak to asi nedáme, co?“
„Ale jooo, ještě to jde zachránit,“ bránila se tchyně. Vzala kleště, zvedla jeden „řízek“ – rozpadl se na černé kusy.
„Mami, to už nejde,“ řekl Petr. „Ty jsi to fakt spálila na uhel.“
„No tak se to stane každému,“ zamumlala tchyně.
„Ale každému se nestane, že si jde telefonovat a nechá u toho pánev,“ dodal Vojta bezelstně.
Tchyně po něm hodila pohled, který by zabil, ale už nic neřekla. Já jsem mezitím rychle vytáhla šunku, sýr, zeleninu, udělala obložené mísy, přidala čerstvé pečivo. Za dvacet minut byla večeře hotová.
Seděli jsme všichni u stolu, jedli a smáli se. Tchán se najedl nejvíc. Tchyně mlčela, jen občas prohodila:
„No, tak dneska holt improvizace, no.“
Když jsme si pak dali kávu, zkusila zachránit situaci: „Víš, Jani, fakt to není žádná tragédie. Každýmu se to může stát.“
Usmála jsem se: „Jasně. Hlavně že máme co jíst.“
A víte co? Od té doby je klid. Už mě nepoučuje, jak mám vařit. Ani jednou od té doby neřekla nic o mém úklidu. Možná si uvědomila, že dokonalá není. A já jsem si v duchu řekla: kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá.
Příběh byl napsán dle zkušenosti autorovy příbuzné. Je psán v 1.osobě z pozice vypravěčky. Jména, dialogy a některé reálie jsou v příběhu smyšlené.
