Článek
Historická souvislost
Na začátku léta 1945 bylo během postoloprtského masakru, těsně po 2.Světové válce zavražděno cca 763 lidí. Němečtí muži z tohoto městečka na Žatecku a také z okolních obcí byli soustředěni v postoloprtských kasárnách. Další byli zavřeni spolu se ženami a dětmi do internačního tábora v místní bažantici. Docházelo zde k týrání a bití nejrůznějšího druhu. Konaly se masové popravy. Dle historika Tomáše Staňka byla dle plánu zřízena 1. československá divize (byli v ní vojáci jednak slovenské, také ukrajinské národnosti a Volyňští Čechové), jejíž předsunutá jednotka dostala za úkol soustředit tamní Němce a „vyčistit“ Postoloprty a okolí od tzv. nepřátelských živlů. Krutosti celé akce dodává fakt, že při plnění tohoto úkolu se k této jednotce přidali i další lidé (25. května 1945).
Pamětník vzpomíná
Tehdy patnáctiletý Arnošt Šedivý, který byl ze smíšeného manželství (otec Čech, matka Němka) traumatické události zažil na vlastní kůži. Až po šedesáti letech o nich dokázal vypovědět.
Tehdy se vracel domů s vozem a koňmi, když zpozoroval zástup několika lidí - Němců, které vedli Češi ze sousední vesnice do postoloprtských kasáren. Ti věděli, že Arnošt má matku Němku. Vzali ho také. Tehdy nechápal, co se děje. Následně prožil čtrnáct dnů v konírně kasáren v neustálem strachu, o hladu a žízni. „Vodu jsme dostali až po čtyřech dnech a jídlo dlouho žádné, pak jen občas kousek chleba“. Spolu s ostatními zavřenými pravidelně slyšel křik mučených a střelbu z kulometů. Ani on nevěděl přesně, co se venku děje. Dostat se ven nebylo možné. Hlídači, kteří měli kasárny na starost se nerozpakovali střílet, pokud zpozorovali aktivitu za zdmi. To i tehdy, když lidé uvnitř plakali a naříkali. „Kluk vedle mě to jednou dostal do stehna. Já ji koupil tady.“ (pozn., pan Šedivý dostal ránu do lýtka). Sám pamětník si časem našel místo pod starým kočárem, který se zde nacházel. Toto místo dle něj přece jen představovalo určitou ochranu před náhodnými kulkami hlídačů. Nejhorší je však jeho vzpomínka na vraždu pěti zhruba sedmiletých dětí. Ti si dle něj chtěli jen natrhat jablka. Hlídači měli za to, že se chystají utéci, a tak je všechny bez skrupulí postříleli. Pan Arnošt se po trýznivých čtrnácti dnech dostal do tábora v Žatci, odkud už jej nakonec pustili. Jeho strýc však takové štěstí neměl. Z kasáren se už nevrátil. Popisuje, že strýcovu smrt nejhůře nesl jeho tehdy desetiletý syn, Arnoštův bratranec František (ten se masakru nakonec vyhnul a zůstal v Postoloprtech).
Viníci nebyli nikdy potrestáni
Nikdo poté dostatečně nepotrestal, ani neprošetřil zvěrstva konaná na Němcích. Po nástupu k moci od roku 1948, navíc komunisté zakázali mluvit o hrůzách páchaných v postoloprtských kasárnách. Od nástupu komunistů tak vedle sebe v městečku mlčky žili jak oběti, tak také vrazi z května 1945. A to i přesto, že moc dobře věděli, kdo na jaké straně barikády stál. První o tom nemluvili ze strachu, druzí nestali o to, aby se pravda o jejich skutcích stala veřejnou. Teprve v roce 2009 zpráva žateckých kriminalistů potvrdila, že střelbu v Postoloprtech řídili čeští příslušníci armády a policie: rozkaz k zastřelení dal prý štábní kapitán Vojtěch Černý, pachatelem dalších vražd byl údajně policejní velitel z Postoloprt Bohuslav Marek. Oba však již zemřeli a nemohli být za své činy potrestáni.
Arnošt Šedivý (a nejen on) si tak traumata prožitá v kasárnách nesl ve svém nitru po mnoho dalších let.
Češi nechtějí přiznávat temnou minulost
Nešťastná je především absence zmínky o masakru na postoloprtských Němcích v oficiálních dějinách Postoloprt (vydaných radnicí města). Již několikrát se ukázalo, že Češi umí vyjádřit omluvu nebo lítost nad zvěrstvy, které se konaly v rámci odsunu Němců z pohraničí po 2. světové válce (i nad jinými špatnostmi). To však pouze na celostátní úrovni. Na té lokální se toto mnohdy neděje. Příkladem budiž neochota místních vyjednat alespoň Pomníček německým obětem postoloprtského masakru z roku 1945. Mínění místní většiny dobře naznačují slova ženy, která se také vyjádřila k případnému uctění památky obětí: „Tady na místě toho masového hrobu jsme si jako děti hrávaly. Rodiče se o tom, co se tu stalo, zmiňovali jen s hrůzou. Pamatuji si, že říkali: Támhle v té ulici bydlel švec, vzali ho rovnou do verpánku sem do kasáren a zastřelili.“ Přesto ani ona nechce o památníku ani slyšet. Pokračuje: Tohle se tu sice stalo. Ale mého strýce popravil Němec v koncentračním táboře. Němec válku vyvolal, on si začal, a je to tedy jeho vina, že tady i po válce bylo spoustě lidí ublíženo." Až v květnu 2010 byl v levonické bažantnici vztyčen alespoň kříž s pamětní deskou. Další česko-německá deska visí od června 2010 i na hřbitovní zdi v Postoloprtech. V červnu 2015 zde byl odhalen pomníček.
Dějiny jsou kruté a je třeba z nich poučit. Na tuto tragédii by se nemělo zapomínat.
Zdroje:
Kniha - Nemilosrdné příběhy českých dějin. Kolektiv autorů. Vydalo Národní divadlo v edici Abonent ND. R. 2006, vydání první (s. 243 - 251).
https://www.irozhlas.cz/veda-technologie/historie/masakr-postoloprty-genocida-odsun-nemcu_2311122347_epo
https://www.lidovky.cz/relax/zajimavosti/postoloprty-1945-jeden-z-nejvetsich-masakru-v-ceskoslovensku.A200602_124302_ln-zajimavosti_ape
https://www.idnes.cz/usti/zpravy/postoloprtsky-masakr-4-cervna-1945.A150603_095643_usti-zpravy_alh
