Článek
7. 11. 2023. Na tento den jsem měl naplánované školení v centru Brna. Do té doby jsem na pracovní cesty jezdil spíše vlakem, či autobusem. Tentokrát jsem však kvůli vyhnutí se vstávání ve čtyři hodiny ráno dospěl k rozhodnutí využít ke služebnímu „tripu“ firemní automobil. Ten mi byl kupodivu schválen.
A tak s dobrou náladou vyrážím po šesté hodině ranní vstříc druhému největšímu městu republiky. Cesta bez dálniční známky probíhá až k Vyškovu naprosto bez problémů. Z důvodu neznalosti trasy k místu školící akce, jsem byl nucen využít GPS navigaci prostřednictvím mobilního přístroje. Ten stojí v držáku přilepeném na předním skle, který se z něj velice rád odlepuje a telefon tak vypadává přes palubní desku k řadící páce.
Proč se tato nemilá událost přihodila několikrát na trase mezi Vyškovem a Brnem, netuším. Asi zákon schválnosti. Vzhledem k tomu, že bylo potřeba trefit cíl cesty, musel jsem kvůli tomu několikrát zastavovat a držák na sklo opakovaně nalepovat a dostal jsem se tím do časového skluzu. Před Brnem jsem se na tuto akci nakonec vykašlal a nechal telefon s navigací u řadicí páky.
Těsně před „Zlatou Lodí“, na nájezdu na dálnici a okruhu, ze kterého jsem poté sjížděl k centru, zaznamenávám (zcela „nečekaně“) výrazný nárůst automobilů, ze kterého jsem mírně řečeno „vykolejen“. Také zaznamenávám zvýšenou agresivitu ostatních řidičů. Kde jsem se to proboha ocitl? Ve špatném filmu?
A pak se to stalo: Na Vinohradském okruhu jsem na čtyřproudé silnici zazmatkoval. Kvůli sledování navigace u řadící páky na chvíli ztrácím pozornost. Na moment přejíždím z pruhu do pruhu, následně se vracím zpět. Stíhá mě však ještě výrazně vytroubit řidič, který se mi už několik stovek metrů lepil na záď, a kterého jsem navíc v okamžiku přejetí z pruhu do pruhu měl v mrtvém úhlu. Zablikám na znamení omluvy a dál tomu nevěnuji pozornost. Kromě toho již výrazně nestíhám a zajíždím do nedaleké kolony již v centru města. Mám divný pocit. Po několika minutách konečně nacházím jediné parkovací místo dva kilometry vzdálené od místa školení. Na telefonu zmeškaný hovor od ředitele. Jeho dotaz zní: „Prosím vás, vy jste v Brně?“ A sakra. Od něj se dozvídám, že auto naší firmy způsobilo asi před půl hodinou nehodu vozidlu jiné firmy. Nezapírám, jelikož tuším k jaké události se můj šéf vyjadřuje a s tou ho pravdivě obeznámím. Ředitel mě ještě stíhá uklidnit s tvrzením, že se určitě nic neděje, že to „postižený“ třeba jen zkouší.
Bohužel nezkoušel. Následně si v hlavě rekonstruuji danou událost a přemítám, co se „jakože“ mohlo stát. Nehoda? Vždyť jsem žádnou ránu za sebou neslyšel.
Po asi hodině na probíhajícím školení mám hovor. „Dobrý den, policie“. Tušíc nepříjemnosti, popisuji důstojníkovi celou situaci ze svého pohledu. Pán mě obeznámí s tím, že dotyčný troubící šofér z důvodu mého nečekaného manévru přejetí z pruhu do pruhu dostal defekt o patník. Ačkoliv vnitřně cítím, že vina na nehodě byla tak padesát na padesát, přiznávám ji - „blbec“. Kromě toho měl frajer beztak už zteřelé pneumatiky, možná před výměnou. Jinak si nedovedu vysvětlit, jak může proboha „píchnout“ o patník. Neumětel. Budiž, kontakt na mého zaměstnavatele dle polepů na autě samozřejmě dohledal a rozjel „vyšetřování“.
Páni policisté naštěstí z mého vysvětlení alespoň chápou, že se nejednalo o úmysl ujetí od nehody, a že jsem o defektu „poškozeného“ nemohl tušit. I tak pro mne přijíždí, nabírají do auta. Scéna jak ze špatného filmu. Poprvé mám možnost sedět v policejním voze. Wau. V průběhu jízdy se od (mimochodem velmi příjemných) strážců zákona dozvídám, že Brno je jedno takové velké GTA a řidiči zde jsou zkrátka „hovada hovadská“.
K mému překvapení po nesmělém dotazu, co mi teda hrozí za postih, se dozvídám, že 500 korun pokuty a k tomu 5(!) bodů do karty řidiče (s popisem příslušného zákona). Výborné, do té doby jsem nasbíral ještě další dva za (asi pětiminutové) stání na invalidovi z května 2023. Takže celkem 7 bodů. Výjimku i přes jistou přívětivost a pochopení mé neznalosti Brna neudělují. Vše řádně sepíšeme a pánové mě navrací na místo mého školení.
Cestou z něj zpět k firemnímu vozidlu ještě stíhám v blízkém parku potkat oblíbeného herce Michala Isteníka na procházce s kočárkem (tímto ho zdravím), a již u auta vyřídit hovor s klientem. K dovršení mé smůly při tomto hovoru a přecházení kolem vozu šlápnu na zvířecí exkrement. Jeho vůni velmi rychle zaznamenávám po nástupu do vozidla. Při bližším ohledání rozmazaný na mé botě, potažmo na zemi u pedálů. A aby toho ještě nebylo málo, po cestě do Zlína jsem si omylem zapnul mlhová světla a ve svém rozpoložení to zjišťuji až někde u Kroměříže.
Do Zlína a poté k domovu na Vsetín přijíždím večer, kupodivu živ a zdráv.
Karma je sice zdarma, ale tak krutá snad přece jen není. Před pár dny navíc uplynul rok a umazaly se mi 4 body z karty řidiče!
Viva Brno, ale už nikdy víc.
