Článek
Když jsme manželce oznámili, že čekáme druhé dítě, měl náš čtyřletý Matěj v očích zvláštní směs zvědavosti a odhodlání. Byl to přesně ten okamžik, kdy jsem poznal, že se v něm probudil ochránce. „Já jí budu dávat pusinky na bříško, aby věděla, že má bráchu,“ prohlásil hned první večer a začal každý den před spaním manželce odkrývat tričko a šeptat k pupíku: „Dobrou noc, sestřičko“.
Během těhotenství jí nosil plyšáky, aby se „nenudila“ v břiše, a vyprávěl jí pohádky, které si vymýšlel s dětskou logikou, jež se nedá napodobit – jednou byla princezna, co se ztratila v ledničce, jindy zase malý drak, co bydlel v dětské sedačce v autě.
Když se malá Anička narodila, byl u vytržení. První, co udělal, když ji poprvé spatřil, bylo, že si přisunul židličku k postýlce a prohlásil: „Tady budu hlídat, aby jí nikdo neukradl.“ A vážně tam seděl skoro půl hodiny, než usnul s bradou na zábradlí.
Od té doby jsou spolu pořád. Když brečí, běží k ní s hračkou a říká: „Nebreč, Ančo, brácha je tady.“ Když se usměje, křičí po celém bytě: „Ona se směje na mě! Jenom na mě!“ A jeho hlášky, ty jsou kapitolou samy pro sebe:
„Až vyroste, budu jí učit jezdit na kole. Ale ne hned, aby si nerozbila ten malej nosánek.“
„Tati, myslíš, že jí mám koupit zmrzlinu? Ne? Tak aspoň rohlík, aby nebyla smutná.“
„Ona má oči jako princezna… ale ty, tati, máš oči jako unavenej tatínek.“
Největší perla ale přišla minulý týden. Manželka Aničce „větrala“ zadek v horku. Bráška vedle ní seděl na dece, jemně jí hladil po hlavičce, pak se na mě úplně vážně otočil a zeptal se:
„Tati, a proč nemůžu sestřičku hladit na pipině?“
Na okamžik jsem měl pocit, že se mi mozek zasekl. Tchyně seděla vedle a popíjela kávu. Vzduch zhoustl. A pak jsem, ani nevím kde se to ve mně vzalo, odpověděl:
„Protože, Matěji, pipina je jako tlačítko na výtah – když ho mačká někdo cizí, jedeš, kam nechceš.“
Nastalo hrobové ticho… a pak se ozval výbuch smíchu. Tchyně se smála tak, že si musela utřít oči, a manželka jen s úsměvem kroutila hlavou s tím, že „tohle bude Matěj opakovat ve školce“.
Když jsem toho večera usínal, uvědomil jsem si, že jejich vztah není jen roztomilý, ale že se rodí něco mnohem hlubšího – pouto, které se nedá naplánovat ani naučit. A pokud Matějův humor vydrží, Anička bude mít po boku bráchu, který ji nejen ochrání, ale i rozesměje v těch nejhorších chvílích. Protože smích, stejně jako láska, se nejlíp předává z bráchy na ségru – od prvního dne života.
Příběh byl napsán dle osobní zkušenosti autora v podobném duchu. Jen jména příběhu a postavy jsou pozměněny.
