Článek
Seděl jsem v čekárně u ortopeda a netrpělivě koukal na hodinky. Bylo poledne, vzduch tam stál a z vedlejší místnosti se ozývalo pípání rentgenu. Po levici starší paní v šedém kabátě, s klidným, jaksi smířeným výrazem. Naproti mně mladík, sotva patnáct, kapuce stažená přes oči, sluchátka v uších, noha poklepávající do rytmu.
Pak se otevřely dveře a dovnitř vjel na vozíku muž kolem třicítky. Usmíval se, a přestože evidentně bojoval s každým pohybem rukou, působil klidně a přirozeně. „Dobrý den,“ pozdravil, než si najel ke stěně.
„No teda,“ utrousil ten kluk polohlasně, ale i tak dost nahlas, aby ho všichni slyšeli. „Vypadá to, že si někdo spletl posilovnu s ordinací.“
Zvedl jsem oči. Muž na vozíku se jen pousmál, jakoby zvyklý. Ale ta starší paní po mé levici ztuhla. Pomalu si sundala brýle, narovnala se a podívala se na chlapce pohledem, který by zchladil i polární led.
„Mladý muži,“ začala tiše, ale rozhodně, „vy jste asi nikdy neviděl opravdovou sílu, že ne?“
Kluk se zašklebil se slovy: „Co tím jako myslíte?“
„To, že síla není o tom, kolik zvládnete kliků, ale o tom, jak se postavíte životu, i když vás srazí na kolena. Nebo na vozík.“
V čekárně bylo ticho. Dokonce i sestra, která právě nesla papíry, se zastavila.
„Ten pán,“ pokračovala paní a ukázala na vozíčkáře, „možná zažil víc bolesti, než vy v celém svém dosavadním životě. A přesto má slušnost v sobě. Vy máte nohy, zdraví, mládí – a přesto vás napadne se mu smát? To je slabost, ne síla.“
Kluk nejdřív protočil oči, ale když viděl, že ho pozorují všichni, sklopil zrak. Všiml jsem si, jak mu zrudly uši. Muž na vozíku jen tiše dodal:
„To je v pořádku, paní. Taky jsem byl kdysi mladý a hloupý. Jen jsem měl tu smůlu, že mě k pokoře musela naučit nehoda. On má šanci se poučit bez ní.“
Ta věta v místnosti visela dlouho. Klučina se pak zvedl, přistoupil k němu a nesměle řekl:
„Promiňte, já… já to nemyslel zle.“
„Já vím,“ odpověděl muž s úsměvem. „Jen si příště rozmysli, komu se směješ. Nikdy nevíš, kdy budeš potřebovat, aby se někdo usmál na tebe.“
Když ho o pár minut později volali do ordinace, kluk mu přidržel dveře.
Starší paní se pak ke mně otočila a polohlasně pravila:
„Vidíte, mladý pane? Někdy stačí pár vět, aby člověk znovu pochopil, co je to lidskost.“
Kývl jsem. Všichni jsme tam ten den přišli s nějakou bolestí, ale myslím, že z čekárny jsme odcházeli trochu uzdravení – každý po svém.
Příběh byl napsán na základě podobné osobní zkušenosti autora.
