Článek
Na základní škole v malém městečku vládla roky tvrdou rukou ředitelka jménem Dana Jirsová. Byla to žena středního věku, kdysi plná ideálů, ale ty se z ní postupně vytratily. Zůstala jen skořápka, plná frustrace, cynismu a potřeby dokazovat si moc na těch nejzranitelnějších: dětech.
Říkalo se o ní, že jí chybí empatie. A že už dávno zapomněla, proč se vůbec rozhodla učit. Byla známá tím, že neváhala seřvat dítě za špatně zavázané tkaničky, trestat opozdilce veřejným ponížením nebo nevhodně komentovat děti z méně majetného prostředí. Nikdy však nenarazila na skutečný odpor: učitelé se jí báli, rodiče většinou nevěděli, co se ve škole odehrává, a žáci si na podobné výlevy museli prostě zvyknout.
Až jednoho dne narazila na desetiletého chlapce jménem Vlastík Havel.
Vlastík byl hodný, slušný a trochu plachý kluk. Učitelky o něm mluvily jako o zlatíčku třídy – pečlivý, ochotný, vždy se snažil. Většinu druhého pololetí však nosil ortézu na pravé noze a často kulhal po zranění kotníku. Jeho tělocvik byl omezený: místo běhání seděl na lavičce nebo pomáhal s vybavením. Lékařské potvrzení donesl, ale jedno z nich chybělo, zapadlo, snad se ztratilo při přenosu mezi třídní učitelkou a kabinetem tělocviku.
Blížil se konec roku a třídní učitelka ho povzbudila, ať sám slušně požádá paní ředitelku o přehodnocení známky z tělocviku, která zatím hrozila být neúměrně přísná. Vlastík si připravil, co řekne: srdce mu bušilo až v krku, ale šel.
Zastihl ji právě ve školní jídelně v pozdním, ale stále obědovém čase, kolem 12:45, kde si dávala kávu. Jídelna byla plná žáků i učitelů.
Vlastík nesměle spustil: „Paní ředitelko, prosím vás… můžu na chvilku?“
Zvedla oči od mobilu. „Co chceš?!“ vyštěkla, jako by ji vyrušil v kostele.
„Chtěl jsem se jen zeptat, jestli by šlo zvážit, jakby se dal vyřešit ten můj tělocvik. Měl jsem tu ortézu, nemohl jsem cvičit a…“
Nestihl doříct.
Ředitelka Jirsová, jakoby v ní bouchl sud zloby, vyletěla jako čert z krabičky. Před desítkami žáků a několika učiteli začala křičet:
„Tak ty si myslíš, že si tady budeš vymýšlet výmluvy, jo?! PĚTKA Z TĚLOCVIKU! A že si synáček myslí, že když mu něco bolí kolínko, tak bude mít výjimky?! Jsi drzý! Nezajímá mě to! Budeš mít pětku a hotovo!“
Byla to salva slov, nadávek a ponižování.
Vlastík zrudl, pak zbledl, rozklepal se. Oči se mu zalily slzami. Nestihl utéct. V rohu jídelny si dřepl a rozplakal se. Když k němu přiběhli spolužáci a pokoušeli se ho uklidnit, zjistili, že se během toho všeho i pomočil.
Celý incident sledovalo několik učitelek, včetně tělocvikářky, která věděla o jeho zdravotním stavu. Byly v šoku. Dvě z nich si to už nenechaly pro sebe. Ještě ten den volaly jeho otci : ne z pomsty, ale proto, že už to překročilo všechny hranice.
O Vlastíkovi se brzy vědělo po celé škole. A také se rychle rozkřiklo, kdo je jeho otec: Radek Havel, vysoce postavený úředník z regionálního odboru Ministerstva školství. Muž, který školám nerozkazoval, ale dobře věděl, jak fungují, a hlavně, koho se ptát, když šlo o pravdu.
Druhý den ráno přišel osobně do ředitelny.
Byl klidný. Sedl si naproti Jirsové, která se snažila vypadat přísně, ale její ruce se třásly.
„Paní ředitelko,“ začal. „To, co jste provedla mému synovi, je naprosto nepřijatelné. A nejen jemu. Vím o dalších případech. Mluvil jsem s učiteli. Váš způsob vedení školy, jednání s dětmi, to už není kázeň. To je čistý afekt, zloba a mocenské zneužívání. Takto škola fungovat nemá.“
„On si ale dovolil…“ snažila se hájit, vymýšlet si domnělé příběhy drzých a neomalených dětí, které se jí ve skutečnosti jen bály, Radek Havel jí ale skočil do řeči.
„Nevymlouvejte se. Připravte si výpověď. Ještě dnes. Dobrovolně. Nebo půjdeme cestou oficiální inspekce, stížností, svědectví pedagogů, rodičů i žáků. A věřte mi, nebudu s tím sám.“
Dva dny nato se rozeslal školní e-mail:
„Paní ředitelka Dana Jirsová se rozhodla ukončit své působení ve funkci ředitelky školy k dnešnímu dni.“
Vedení dočasně převzala zástupkyně, která už dlouho tajně doufala v nový začátek.
A Vlastík? Ten zůstal tím hodným klukem. Ale jednou, v hodině slohu, napsal slohovku o tom, že když křičíte na někoho slabšího, neukazujete svou sílu, ale jen to, jak moc máte problém sami se sebou.
Příběh čerpá ze zkušenosti autora, který zažil v době dětství a na základní škole události v podobném duchu, postavy a jména v příběhu jsou smyšlené. Text slouží k připomenutí a apelu na ty žáky, kteří zažívají bezpráví ze strany učitelů, aby se nebáli ozvat.
