Článek
Jmenuju se Martin a pracuju jako obchodní cestující. Je mi 38 let, mám manželku na rodičovské dovolené a dvě malé děti, čtyři a jednoho roku. Žijeme v řadovém domku na okraji města. Výdaje jsou do velké míry klasika: hypotéka, auto na splátky, školka, plenky, potraviny, realita. Můj příjem je stabilní, asi 45 tisíc čistého měsíčně. A přesto máme měsíc co měsíc co dělat, abychom vyšli. A právě to se stalo jablkem sváru mezi mnou a naší sousedkou paní Holubovou.
Paní Holubová je ten typ, co všechno ví, všechno slyšela, všechno zná a hlavně nikdy nepochybuje. Pracuje v městské knihovně, má jednu dospělou dceru a pejska jménem Nelly. Žije sama a pravděpodobně si myslí, že svět funguje přesně tak, jak si to ona přeje.
Jednoho dne jsme se potkali u popelnic. Klasická konverzace o ničem: počasí, politika, ceny vajec a pak najednou:
„Tak co, Martine, jak se vám žije s tou vaší mateřskou pohádkou? Ty máš pět a čtyřicet čistého, ne? To bych si teda žila! To bych si pískala, hele! My s Petrem jsme v devadesátkách vyšli se sedmi a vychovali jsme z toho dvě děti!“
Zamrkal jsem.
„No, ale ceny dnes a tehdy jsou trochu jiné,“ snažil jsem se mluvit klidně.
„Ale prosimtě, to říká každej! To jsou kecy! Dneska máte všechno: dávky, dotace, slevy, mobilní aplikace na šetření. A stejně furt jen fňukáte. Kdo neumí vyjít s pětačtyřiceti, měl by se naučit hospodařit!“
Normálně bych mávnul rukou, ale tentokrát mě to bodlo. Ne kvůli sobě, ale kvůli pocitu, že mě soudí, aniž by znala naši situaci. A tak jsem se zhluboka nadechl a nabídl jí, že jí to celé jednou provždy vysvětlím.
„Fajn, pojďte ke mně na kafe a já vám ukážu náš rozpočet. Třeba pak změníte názor.“
A víte co? Šla.
Seděli jsme u našeho kuchyňského stolu, mezi drobky od piškotů a rozlitou vodou, a já vytáhl šanon se složenkami.
„Tak začneme hypotékou. Splácíme 17 800 měsíčně. Vzali jsme si ji před čtyřmi lety, kdy byly úroky fajn. Teď bychom za to tenhle dům už nedostali. Kdybychom šli do nájmu, platíme podobně, ale bez možnosti něco vlastnit.“
Sousedka si usrkla kafe a přikývla.
„Auto, 4 000 měsíčně. Nutnost. Jezdím po celé republice. Bez něj bych neměl práci. Pak jsou tu běžné výdaje: energie 4 500, voda 1 300, internet a telefony 1 200, pojištění 1 800.“
Zalistoval jsem dál.
„Školka – 1 200. Jídlo pro čtyřčlennou rodinu – cca 10 tisíc. Pleny, drogerie, léky, oblečení pro děti: dalších pár tisíc. A pak rezerva, někdy žádná.“
Mlčela. Vážně mlčela. Ani pes Nelly, kterého si vzala s sebou, nedělal hluk.
„A víte, co je největší paradox?“ zeptal jsem se. „Že i když nemáme na rozhazování, připadám si jako jeden z těch šťastnějších. Protože mám práci, zdravou rodinu, střechu nad hlavou. Ale rozhodně si nežiju jako v bavlnce. Jen prostě makám a počítám.“
Sousedka se opřela a chvíli jen koukala na stůl.
„No teda: já myslela, že to přeháníš. Ale ty čísla mluví jasně.“
Pak se zvedla, poděkovala za kafe a ještě ve dveřích otočila:
„Promiň, že jsem tě tak zhurta soudila. Měla jsem nejdřív poslouchat a pak mluvit.“
„To se stává,“ řekl jsem. A dodal jsem s úsměvem: „Ale většinou jen vám.“
Od té doby se změnilo pár věcí. Paní Holubová už nekomentuje moje příjmy. Občas se zeptá, jak se máme. A přinesla nám jednou i koláč. Prý na usmířenou. A já? Naučil jsem se, že někdy je potřeba mluvit nahlas, i když by člověk radši mlčel. Protože někdy fakta opravdu zavřou i tu nejhlasitější pusu.
Text byl napsán dle příběhů lidí, se kterými jsem se setkával za dobu praxe, a kteří se i zadlužili. Příběh je psán v 1.osobě, jména a postavy jsou fiktivní.
