Článek
Jmenuji se Sabina, je mi třicet osm let a vedu poměrně obyčejný život, který je ale plný drobných kompromisů. Pracuji na částečný úvazek v administrativě, starám se o domácnost a vychovávám desetiletou dceru Klárku. Můj manžel Petr je často na pracovních cestách – někdy pryč celý týden, jindy jen pár nocí, ale doma bývám většinou sama já, dcera… a v posledních měsících i jeho matka.
Moje tchyně Eva si totiž zvykla jezdit k nám skoro každý víkend. „Aspoň ti pomůžu,“ říkávala. Jenže pomoc se velmi rychle změnila v kontrolu. Domácnost, výchova, ale hlavně vaření – to bylo její oblíbené bitevní pole.
„Sabino, ty dáváš máslo? Vždyť víš, co to dělá s cévami.“
„Proč smažíš cibuli takhle? V bio kuchyni se to dělá jinak.“
„Klárka by neměla jíst bílou mouku. To už se dneska přece ví.“
Poslouchala jsem to každý víkend. Tchyně totiž v poslední době propadla bio stravě, detoxům a zdravému životnímu stylu. Četla články, sledovala videa, chodila na kurzy. A měla pocit, že její poslání je jediné – převychovat mě.
„Já to nemyslím zle,“ říkávala a míchala mi do omáčky lžící, aniž by se zeptala.
„Jen ti chci pomoct, Sabinko. Kvůli Klárce.“
Klárka mezitím kroutila očima a šeptala mi:
„Mami, babička už zase mudruje.“
A já… já mlčela. Nechtěla jsem hádky. Petr nebyl doma, a když byl, mávl rukou:
„Ona to myslí dobře. Vydrž.“
Jenže jednoho pátečního večera, když mi tchyně počtvrté opravila recept na bábovku a prohlásila, že „tohle by u ní doma nikdo nejedl“, ve mně něco prasklo.
Usmála jsem se. Klidně. A řekla jsem:
„Víš co, Evi? Tak si to příští víkend zkus celé sama.“
Zarazila se.
„Jak to myslíš?“
„Myslím tak, že kuchyň bude tvoje. Uvař, upeč, předveď se. Já se ráda přiučím.“
Její oči se rozzářily.
„No konečně! Aspoň uvidíš, jak má vypadat zdravé jídlo.“
První víkend přijela vyzbrojená plátěnými taškami z bio obchodu.
„Všechno jsem koupila sama,“ oznámila vítězoslavně a pokračovala: „Bude polévka, hlavní chod, moučník i večeře.“
Seděla jsem v obýváku, pila kávu a nezasahovala. To bylo těžší, než jsem čekala.
„Sabino, kde máš ten mixér?“
„Tam, kde vždycky,“ odpověděla jsem klidně.
„A ta trouba… ona peče nějak divně.“
„Peče normálně.“
Při vaření se tchyně vytahovala.
„Uvidíš, jak budou všichni koukat.“
„Klárka si zvykne na opravdové jídlo.“
Oběd začal polévkou. Už při prvním přivonění jsem věděla, že je zle.
Chuť? Vodová, bez chuti… a přitom přesolená.
Klárka si vzala lžíci, ochutnala a potichu řekla:
„Babi, tohle je nějaký divný.“
„To je jen nezvyk,“ mávla tchyně rukou.
Hlavní chod byl suchý, tuhý a studený. Nikdo nic neříkal. Jen příbory cinkaly.
Odpoledne přišel na řadu moučník. Tchyně ho vytáhla z trouby – spálený na povrchu, uvnitř suchý jako písek.
„To je tou troubou,“ řekla podrážděně. „U vás se prostě vařit nedá.“
Klárka si kousla a odsunula talíř.
„Mami, můžu si dát jogurt?“
Tchyně zrudla.
Večer už se jen mlčky ohřívaly zbytky.
Byla uražená. Celý večer opakovala, že není zvyklá na naši kuchyň, že doma by to bylo jiné, že spotřebiče jsou špatné. Já nic nekomentovala.
Další víkend i přesto přijela znovu. Ale už bez tašek.
„Asi si dneska uvař ty,“ řekla tiše.
Podívala se na mě a dodala:
„Každý má prostě svůj styl.“
Bylo to poprvé, kdy ustoupila. Ne omluva. Ale uznání.
Od té doby mi do vaření nemluví. Občas něco poznamená, ale už mi nebere vařečku z ruky. A já jsem pochopila, že někdy není potřeba hádat se. Stačí dát prostor. A nechat druhého, aby se předvedl sám.
Příběh byl napsán na základě zkušenosti autorovy kamarádky. Je psán v 1.osobě, jména a postavy jsou v příběhu smyšlené.
