Článek
Jmenuju se Sabina, je mi čtyřicet a můj život byl ještě donedávna takový kolotoč povinností, že jsem se v něm sama přestávala poznávat. Dělám v administrativě jedné velké firmy – dobře placené, ale vyčerpávající práce. Domů jsem často přicházela vyždímaná jako hadr a přesto na mě čekaly dvě děti, Adam a Klára, třináct a jedenáct let. Oba v pubertě, oba v období, kdy mají víc energie na odpor než na povinnosti. A pak manžel – náročný, náročnější, než bych si někdy dovolila přiznat. Všechno muselo být perfektní, i když já sotva stíhala dýchat.
A do toho tchyně. Je fér říct, že děti měla ráda. Uměla se jim věnovat, smát se s nimi, a to jsem jí nikdy neupírala. Ale ke mně? Když mi při vaření poradila, že „omáčka by chtěla víc pepře“ nebo když pohledem zkontrolovala prach na polici… vždycky tam byla ta lehká, ale bodavá připomínka, že pořád něco nezvládám. Bylo to jako kapky, které den za dnem vyhlodávají kámen.
Jednoho večera se stalo něco, co by se jinak dalo označit za banalitu. Tchyně od nás odjela, a asi po dvou hodinách jsem si všimla, že na stolku zůstal její mobil. Zvonil, ale než jsem se stačila přiblížit, zhasl. O chvilku později na displeji problikla SMS. Nechtěla jsem špehovat, ale oči mi tam samy sklouzly:
„Už si to s ní vyřešila? Řekla jsi jí to?“
Odesílatel: Robert (Sabinin tchán).
Srdce mi poskočilo. Co to má znamenat? O čem se mnou měla tchyně mluvit? Hned jsem zavolala manžela, ale ten byl zrovna ve sprše. Děti v pokojíku doháněly úkoly a já seděla v kuchyni, zírala na ten cizí telefon a cítila, jak mi v hlavě hučí.
Další den jsem tchyni s tchánem konfrontovala. Usmívali se, zapírali, vymlouvali se. Ale pak tchán odsekl: „Zeptej se svého muže. On ti to má říct.“
Zůstala jsem jako opařená. Večer jsem sedla naproti manželovi a vyklopila mu vše – telefon, SMS, tchánova slova. Díval se na mě s kamenou tváří a odpovídal vyhýbavě. „To nic není, řeší se jiné věci, blbosti…“ Jenže já cítila, že lže.
Uplynul měsíc. Měsíc, během kterého jsem žila v napětí, všímala si každého jeho pohledu do mobilu, každého pozdního návratu. Až jsem ho jedno odpoledne zahlédla v kavárně – seděl tam s ní. Blondýna, o deset let mladší, smějící se na něj tak, jak já už dlouho nedokázala. Vběhla jsem tam a udělala scénu, kterou si bude pamatovat celý podnik.
On se nakonec přiznal. Řekl, že s ní má poměr už rok. A nejhorší? Že jeho rodiče ji znají, že je to dcera jejich známých, a že od začátku všechno věděli. Tchyně, která mě celé roky kritizovala, přitom mlčela – a možná se i těšila, až to praskne.
Ten večer jsem seděla sama v kuchyni a cítila obrovskou úlevu smíchanou s bolestí. Bylo to, jako kdyby mi někdo sejmul masku. Uvědomila jsem si, že už nechci žít ve lži. Že budu radši bojovat sama, i když to nebude snadné.
Podala jsem žádost o rozvod. Děti to vzaly těžce, samozřejmě, ale viděly, jak se mi konečně vrací dech. Není to lehké období – čekají nás soudy, dohady, nové uspořádání života. Ale já vím, že nelituju.
Protože je lepší stát pevně sama, než žít vedle někoho, kdo mě roky zrazoval. A vím, že až se jednou ohlédnu, budu hrdá, že jsem měla odvahu říct dost.
Příběh byl napsán dle vyprávění ženy, která podobnou zkušenost zažila. Je psán v 1.osobě z pozice vypravěčky. Jména a postavy jsou v příběhu smyšlené.
