Článek
Nedávno jsem byl svědkem zajímavé historky v hlavní roli s hlídačem nákupního střediska a asi sedmiletým hochem, který se časem bude živit možná jako Stand-up komik.
Bylo páteční odpoledne, supermarket plný lidí, co se snažili stihnout nákup, aby byly co nejdříve doma na víkend. Atmosféra trochu zvláštní, jinak řečeno lehce nervózní. Někdo hledal kečup, jiný ztratil manžela mezi regály a děti loudily čokolády u pokladny. A nad tím vším bděl: on.
Securiťák. Tohoto jsem do té chvíle ještě neviděl. Vesta napnutá pýchou, pohled jako ostřelovač, u ucha vysílačka, i když mluvil jen sám se sebou.
Spustil: „Madam, ta igelitka je ze včerejška, že?“křičel na babičku s rohlíkem v ruce.
„Pane, nedržte tu ledvinku jako pistoli, děsíte tu lidi.“
A na chudáka studenta: „Pozor, vyšel jste o dva centimetry za vymezenou čáru! To se hlásí!“
Divím se, že zde ještě pracuje. Právě proto, že jsem ho předtím ještě neviděl, je jasné, že je nový a tudíž ještě nestihl být vyhozen.
Zákazníci se postupně plížili mezi regály, jakoby šli přes minové pole. Dalo by se krájet napětí – kdy se zase ozve „Stát, kontrola tašky!“? A pak… přišla scéna, na kterou nikdo nezapomene.
K pokladně přiběhla maminka s asi sedmiletým klučinou. Ten měl v ruce plyšového dinosaura a náladu jako po čtyřech lentilkách. Předbíhat nechtěli, ale malý začal popotahovat s prosebnými slůvky:„Mamííí, mě se chce hrozně čůrat! Teď! Hned! Jinak ztratím trenky!“
Maminka spěšně poodstoupila od fronty a chtěla s dítětem k toaletám. A hle! Na scénu přichází náš securiťák. Ten se samozřejmě „vytasil“ s napomenutím: „Paní! Zákaz opouštět pokladní zónu bez nákupu! Pravidla jsou pravidla!“
To už se chlapec otočil, trochu rudý v obličeji, ale ne z ostudy. Z očí mu sršelo odhodlání a vztek. Zatnul malou pěst, podíval se na securiťáka a zvolal na celý supermarket:
„A to říká ten, co hlídá rohlíky, jako by to byly diamanty?!“
Ticho. Šok.
První se začal smát prodavač u mléčných výrobků. Následovala pokladní. Pak fronta u uzenin. Jedna paní dokonce upustila balení toaletního papíru, jak se řechtala.
Securiťák zrudl, zamrkal a pomalu se otočil. Zamumlal něco jako „No tak ale… bezpečnostní protokol…“ a tiše se stáhl ke květinám, kde předstíral, že kontroluje tulipány. Jeho autorita byla ta tam.
Dítě šlo v klidu čůrat, ego securiťáka zůstalo ležet mezi regály, a atmosféra v obchodě se doslova rozzářila. Lidé se na sebe usmívali, maminka dostala přednost u pokladny a někdo malému hrdinovi dokonce koupil čokoládu.
Od té doby jsem milého pana hlídače viděl už jiného, s jiným chováním. Nikdy jsem netušil, jak velkou změnu může způsobit zdánlivě nevinná, ale trefná větička malého školáka.
