Článek
Jmenuji se Simona, je mi třicet sedm let a mám dvě děti, které mi často dávají pořádně zabrat. Pracuju jako učitelka na základní škole a můj manžel dělá ve fabrice na směny. Peněz nazbyt nemáme, ale snažíme se žít normálně, poctivě, a hlavně spokojeně. Oproti mně má moje švagrová život úplně jiný – její muž má vlastní firmu, kde ona zastává pozici sekretářky, ale spíš než prací je to takové pohodlné „sezení u počítače“. Dětí se nikdy nedočkali, a tak si dopřávají, co se jim zlíbí – luxusní dovolené, drahé auto a velký dům, kde je všechno až příliš perfektní.
Naše vztahy byly vždycky takové… řekněme povrchní. Ona působila honosně, sebevědomě, až trochu povýšeně, a já se k ní snažila chovat mile, i když jsem občas cítila, že mě tak trochu přehlíží.
Nedávno jsem uspořádala oslavu pro celou rodinu. Děti pomáhaly nafukovat balonky, manžel chystal gril a já běhala po bytě, abych všechno nachystala. Sešla se celá rodina – rodiče, sourozenci a samozřejmě i švagrová se svým manželem. Všichni přinesli nějaké dárky, a když přišla řada na ni, podala mi krabici a prohlásila tak, aby to slyšeli všichni:
„Simono, myslím, že si zasloužíš něco opravdu luxusního. Nešetřila jsem.“
Už v té chvíli jsem cítila, jak se v obýváku rozhostilo ticho. Všichni se na ni podívali, a ona se rozzářeně usmívala, jako by právě zachránila svět. Opatrně jsem rozbalila papír a vytáhla kabelku s výrazným logem Louis Vuitton. Byla jsem v šoku – originál stojí desítky tisíc! Jenže mi bylo hned podezřelé, že ta kabelka vypadala… no, trochu jinak. Materiál nepůsobil tak, jak by měl, a švy nebyly úplně rovné. Ale usmála jsem se a poděkovala, protože co jiného jsem měla dělat.
Švagrová se zatím pyšně rozhlížela po místnosti:
„No co, myslím, že trochu luxusu ti neuškodí,“ poznamenala a přihodila ještě: „Já mám doma dvě podobné.“
Oslava pokračovala, děti se smály, jídla bylo dost. Já jsem si ale všimla jedné věci – v kabelce zůstal malý papírek. Když jsem ho nenápadně vytáhla, skoro jsem se rozesmála nahlas. Na cedulce stálo: Cena: 900 Kč.
Zalapala jsem po dechu a musela rychle přikrýt ústa, aby si nikdo nevšiml, jak se dusím smíchem. Originál stojí desítky tisíc, a ona mi tady před celou rodinou předvádí „luxusní dárek“, který koupila někde na blešáku nebo na tržnici. V tu chvíli jsem měla chuť ji chytit za rameno a celou kabelku jí omlátit o hlavu. Ale pak jsem si řekla: ne, tohle vyřeším jinak.
Když všichni odešli a já uklízela, kabelku jsem položila na stůl a jen se uculovala. Vzala jsem mobil, vyfotila cenovku a napsala jí krátkou zprávu:
„Až budeš příště kupovat luxusní zboží, aspoň sundej cenovku :-D“
Poslala jsem fotku a čekala. Odpověď nepřišla. Ani ten večer, ani druhý den.
Od té doby, kdykoliv se na rodinných setkáních potkáme, je moje švagrová nějak zvláštně potichu. Už se tak nevytahuje, a když na ni někdo pohlédne, občas se lehce začervená. A já? No, já se vždycky v duchu usměju. Protože někdy není potřeba křičet ani se hádat – stačí jedna malá cenovka, která ukáže, jak to doopravdy je.
Příběh je napsán dle zkušenosti autorovy kamarádky. Jména, postavy a některé reálie jsou smyšlené. Příběh je psán v 1.osobě z pozice vypravěčky.
