Článek
Trocha historie: Za Karibské krize, v době Studené války v letech šedesátých, chybělo ke spuštění celosvětového jaderného konfliktu jen velmi málo.
Na Kubě vznikl v roce 1959 komunistický prosovětský režim, který přežívá dodnes. Do Severní Ameriky poté odešla spousta emigrantů, především z vyšších kruhů (podnikatelé, obchodníci). Americké podniky (převážně těžební společnosti a cukrovary) byly znárodněny – to vyvolalo nelibost USA a následné přerušení diplomatických styků (leden 1961). Kubánští emigranti podporovaní Spojenými státy se vylodili v zátoce Playa Giron (zátoka sviní) s cílem svrhnout Fidela Castra. Počítali ale s tím, že se k nim Kubánci přidají a budou bojovat proti Castrovi. To se však nestalo a celá invaze byla zničena.
Kuba následně vydala Americe tisíc zajatců. Mezitím Sovětský svaz budoval na Kubě rampy k odpalu raket, ke Kubě se poté blížily ruské lodě a ponorky. To znamenalo další nebezpečí jaderného konfliktu kvůli stávající blokádě americkým vojskem. Krize byla nakonec zažehnána jednáním mezi americkým prezidentem Johnem F. Kennedym a sovětským prezidentem Nikitou S. Chruščovem. Sovětský svaz se stáhl a demontoval rakety. Spojené státy byly taktéž nuceny stáhnout své rakety z Turecka. USA pak zrušily námořní blokádu ostrova a zavázaly se nepodnikat přímý útok proti Kubě.
V posledních letech však jaderná hrozba dostává čím dál ostřejších kontur. Vladimir Putin a hlásné trouby jeho režimu hrozí shozením atomových zbraní již pravidelně v případě, že Západní svět bude nadále intervenovat na území napadené Ukrajiny. Kim Čong Un v rámci své vojensky zaměřené politiky KLDR, často testuje jaderné zbraně v blízkosti země, aby se poté chlubil zkázou, která svět postihne v případě jeho použití. Celosvětový konflikt je do jisté míry na spadnutí. Řekněme si otevřeně, že hranice, kterou budeme muset překročit, aby svět poznal hrůzy jaderné války, je velmi blízko. Už hezkou řádku dnů a týdnů se pohybujeme na dost tenkém ledě.
Od chvíle zahájení ruského vojenského vpádu na Ukrajinu vzrostl velký počet lidí, kteří mají strach z eskalace konfliktu do celosvětového měřítka. Od té doby se mi často zdávají sny o tom, že mou rodinu odvlekli vojáci do boje, nebo že utíkám před samopaly a bombami, či že před sebou spatřuji jaderný hřib. Včera se mě můj čtyřletý syn ptal: „Tatínku, proč v televizi pořád ukazují válku?“ Byl jsem jako zaražený. Když se vás na toto zeptá vaše čtyřleté dítě, byť velmi zvídavé, víte, že svět už není takový, jaký jste ho znali. Dokázal jsem sebrat odvahu a vysvětlit mu, že je důležité, aby se v televizi ukazovalo to, co konají zlí lidé těm nevinným. A abychom si pak uvědomili, že máme na sebe být dobří.
Světová kinematografie nabízí ne příliš doceněné poklady, které velmi naturalisticky zobrazují a zároveň varují před tím, co by nastalo, pokud by hranice celosvětového konfliktu byla překročena a jedna ze zemí by spustila jadernou zbraň k zemi.
V případě „Dne poté“ zpracovali toto závažné téma v roce 1983 Američané, o rok později pak dle mého názoru ještě ve zdařilejším podání Angličané v podobě filmu „Vlákna“. V obou případech se tvůrci inspirovali nejen Karibskou krizí, ale i rostoucím napětím na vrcholu studené války v půli osmdesátých let 20.století mezi SSSR a USA. Zhmotnili nejtemnější, ale možná i naprosto reálné představy o tom, jak by to asi vypadalo, kdyby Studená válka neskončila jen u „studené“.
Jak v případě amerického, tak britského pojetí se děj zaměří na prožívání katastrofy z pohledu několika obyčejných rodin, jejichž členové se jaderným výbuchům octnou takříkajíc „tváří v tvář“. Možná mají trochu strach, ale přímo jaderný konflikt si nepřipouští a žijí své životy jako doposud. Veškerá legrace skončí ve chvíli, kdy mnozí nad hlavami zpozorují letící jaderné rakety. Nastává naprosto nekontrolovatelná panika. Po zaslechnutí zpráv v rádiích o zahájení jaderného konfliktu ze strany mocných, berou lidé obchody útokem, aby si doplnili alespoň nějaké zásoby do svých (u některých) připravených krytů. Naprostá většina to ale už nestihne. Velmi působivá je scéna, kdy jeden z hlavních protagonistů sedí ve svém voze, který trčí v koloně a náhle spatří jaderný hřib ve vzdálenosti několika desítek kilometrů přímo na vlastní oči.
Následná tlaková vlna a šíření radioaktivního spadu na sebe nenechá dlouho čekat. Ve filmech vidíme oběti, které jsou buď sežehnuty na popel, nebo po několik dnů přežívají v temnotě svých krytů, aby je pak opustili, putovali, hledali jídlo a nechali se vystavit všudypřítomné radioaktivitě o výši mnoha Bequerelů. Putují zdevastovanou a vyprahlou krajinou, pomalu umírající. Následné známky rozkladu zubožených tváří a těl je jen pro silné povahy a nedoporučuji je shlédnout dětem. Postupně nastává nukleární tma. Každý už o všechno přišel krom jednoho, naděje. Naděje v to, že budou žít alespoň o několik dnů, či týdnů déle a naleznou buď trochu kontaminované potravy, nebo dokonce některého ze svých blízkých, které ve zmatku před dopadem „hřibů“ ztratili.
Oba příběhy, z nich ještě temnější „Vlákna“, končí samozřejmě tragicky. Svět se promění v peklo a bude trvat tisíce let, než bude možné začít zase od nuly budovat jej znovu.
V určitých pasážích filmů se mi „ježily“ chlupy na těle s vědomím, že tato hrozba je stále živá. Obzvlášť po událostech posledních dnů, kdy eskaluje napětí mezi Ruskem a západním světem, a ještě více se mluví o 3. světové válce.
Vážení mocní, poučte se prosím z nedávné historie a nedovolte, aby naše planeta shořela na uhel.
Zdroje:
Shlednutí filmů „Den poté“ (1983) a „Vlákna“ (1984)
https://www.csfd.cz/film/18159-den-pote/prehled/
https://www.csfd.cz/film/4700-vlakna/prehled/
https://www.dejepis.com/ucebnice/karibska-krize/
