Článek
A to i přesto, že jsem souseda několikrát slušně žádal, ať s tím něco udělá.
Jmenuji se Jiří a žiju s manželkou v menším rodinném domku na okraji města. Máme krásně upravenou zahradu, na kterou jsem byl vždycky pyšný – růže, trávník jak z reklamy, bylinky, malé jezírko. Jenže od chvíle, kdy si vedle nás nový soused pořídil „chlupatého démona“ – statného labradora jménem Rex – se všechno změnilo. Pes měl přístup na zahradu a pravidelně chodil „značkovat“ k našemu plotu. A to ne jednou denně.
Zpočátku jsem to bral s nadhledem. „Pes jako pes,“ říkal jsem si. Jenže když jsem si všiml, že nám kvůli jeho moči odchází spodní část plotu, trávník žloutne a růže uhnily, přetekl mi pohár trpělivosti. Šel jsem za sousedem, pánem zhruba mého věku, a slušně mu řekl, že jeho pes nám ničí zahradu. Jen mávl rukou.
„To přece nic není, Jiří, to ti tráva přeroste,“ usmál se.
Jenže mě to přestalo bavit. Každý den nové fleky, zápach a večer, když jsem otevřel okno ložnice, slyšel jsem, jak si ten prevít ještě u plotu pobrukuje. Manželka už se tomu smála, ale mě to hlodalo. Řekl jsem si, že buď to vyřeším, nebo se zblázním.
A tak jsem začal přemýšlet. Nejprve jsem zkusil nasypat pod plot citrónovou kůru, pak ocet, i speciální spreje z hobby marketu, které měly psy odpuzovat. Nepomohlo nic. Rex si jen odfrkl a udělal si své. Dokonce jsem jednou zahlédl souseda, jak se směje, když to pes znovu udělal.
Jednoho večera mě ale napadl plán. Mám trochu technického ducha – jsem elektrikář. Tak jsem si řekl, že na toho čokla zkusím něco chytřejšího. Postavil jsem kousek od plotu malý detektor pohybu napojený na rozprašovač s vodou a trochou neškodného octového roztoku. Kdykoli se někdo přiblížil k plotu, senzor sepnul a proud vody vystříkl přesně tam, kde pes obvykle značkoval.
Nastražil jsem to večer a ráno už mě čekalo první představení. Sotva Rex přišel a zvedl nohu, ozvalo se tiché „pšššt“ – a proud vody ho trefil přímo do zadku. Pes vypískl, uskočil a běžel domů. Já stál u okna a málem se smíchem převrátil.
Další den se to opakovalo. Rex se zkusil přiblížit, ale sotva zvedl čumák, rozběhl se pryč. Po týdnu už se k plotu ani nepřiblížil. Soused se jednoho dne zeptal:
„Jiří, nevíš, proč se ten můj pes bojí k vašemu plotu? Vždycky tam štěká a nechce se přiblížit.“
Já jen pokrčil rameny:
„Nevím, Franto, asi cítí, že tady končí jeho území,“ řekl jsem s lehce ironickým úsměvem.
Od té doby mám klid. Tráva se znovu zezelenala, růže se vzpamatovaly a zápach zmizel. Sousedův pes už jen obchází naše ploty obloukem. Manželka se mi směje, že jsem si z pozemku udělal „elektronickou pevnost“, ale mně je to jedno.
Nakonec jsem se přesvědčil, že i když se s některými lidmi nedomluvíš po dobrém, můžeš jim ukázat, že rozum a trochu vynalézavosti jsou silnější než plané řeči.
A nejlepší na tom? Rex mě od té doby zdraví jen z dálky. Stačí, když zvednu hadici – a už je pryč.
Příběh byl napsán na základě zkušenosti autorova známého. Je psán v 1.osobě, jména a postavy jsou v příběhu smyšlené.
