Článek
Před polednem jsme dorazili do malé, ale prý vyhlášené rodinné restaurace na kraji města, kde jsme si pronajali salonek k oslavě dědečkových kulatin. Všechno působilo krásně připravené — ubrousky složené do vějířů, svíčky, kytičky, dokonce to tam vonělo po pečeném mase a čerstvé kávě. Hosté se vítali, smáli, děti pobíhaly kolem a já měl radost, že jsme to tak hezky zorganizovali.
Obsluhovala nás žena kolem čtyřicítky, vysoká, vlasy v culíku. Na první pohled upravená, ale bez úsměvu. Objednávky brala stroze, jakoby s odporem. Říkal jsem si, že možná má jen špatný den, a nechtěl jsem si tím kazit náladu.
Pak ale přišla malá nehoda. Můj tříletý synovec seděl na dětském místě a vzal si do ruky skleničku. Jen si ji chtěl prohlédnout, ale byla tenká a asi už něco zažila — najednou prask, a rozlomila se mu přímo v dlani. Zůstal koukat na střepy, naštěstí bez vážného zranění, jen malé škrábnutí na prstu.
Jeho maminka ho hned odvedla, zkontrolovala, uklidnila a pak šla říct servírce, co se stalo. Očekával jsem, že se žena alespoň zeptá, jestli se mu nic nestalo, nebo nabídne náplast. Místo toho ani nezvedla oči od notýsku a povýšeně pronesla:
„Ta sklenička není na hraní. Budete ji muset uhradit.“
V tu chvíli jsem cítil, jak ve mně vře krev. Místo starosti o dítě jen strohé konstatování o penězích? Moje švagrová se snažila vysvětlit, že to byla nehoda, ale servírka jen mávla rukou a odešla. Od té chvíle atmosféra v salonku úplně změkla. Kdykoli se objevila ve dveřích, všichni ztichli.
Na oběd jsme čekali přes hodinu a půl. Jídlo navíc nepřišlo najednou, takže polovina stolu jedla, zatímco druhá čekala. Mě už to přestávalo bavit, ale nechtěl jsem dědečkovi kazit oslavu hned výbuchem.
Když přišel účet, vzal jsem ho do ruky, položil na stůl přesně tolik, kolik bylo třeba, a pak se podíval servírce do očí:
„Tringelt vám nedáme. A příště sem už určitě nepřijdeme. A jestli si budete chtít účtovat tu vaši hloupou skleničku, tak si pište, že nemám problém oslovit právní oddělení naší firmy nebo podat podnět inspektorátu práce. Ti už se vámi budou zabývat. Sbohem.“
Neřekla nic. Jen tam stála. My jsme se zvedli, oblékli a odešli. Venku už bylo chladno, ale mně se ulevilo. Oslava nakonec pokračovala u doma — bez předražených skleniček, bez otrávené obsluhy, ale s opravdovým smíchem a rodinným teplem.
