Článek
Můj muž je fajn. Mírný, klidný, nepije, nefňuká, chrápe jen občas. Má jedinou drobnou chybičku – narodil se jisté Boženě Šedivcové, rozené Hrůzové. A to jméno je zcela výstižné.
Tchyně k nám chodí každé úterý a sobotu. Nepotřebuje pozvání – má vlastní klíč a „své místo“ v obýváku, kam si sedá s výrazem, že právě přišla zachránit naše potomky od zanedbání. Moje děti – sedmiletá Ela a čtyřletý Teodor – z ní mají nervy. A já taky.
Každá její návštěva začíná stejně:
„Dobrý den, no teda! Tady je zase jak po výbuchu granátu. To ty děti nikdy nevedeš k pořádku?“
A pak už jedou její perly:
„Ty jsi jim zase dovolila čokoládu, viď?“
„Ten kluk by měl víc mluvit, sousedčin vnuk recituje Haška!“
„Ela má vlasy jak vrabec. To bys nezvládla učesat ji normálně?“
„A ten stůl! Vždyť to je jako v Mongolsku!“
„Zlomyšlenka“ mě napadla, když jsem popíjela kávu a pozorovala, jak tchyně podruhé během dne přerovnává naši botníkovou polici (dle barvy a abecedy). Řekla jsem si: Dobře, chceš, abych udělala pořádek s dětmi? Fajn. Udělám.
Ale jinak, než by se dalo čekat.
Plán byl jednoduchý. A geniální.
V sobotu ráno jsem dětem řekla, že si dnes budeme hrát na „královský palác“ a budeme mít speciální návštěvu – „Paní Generálku Úklidovnu“. (Ela se nadšeně převlékla do princeznovských šatů, Teodor nasadil helmu z lega.)
A když tchyně dorazila – jako vždy cca v 10:00 – čekalo ji milé přivítání.
Děti stály v řadě a já slavnostně pronesla:
„Vítáme nejvyšší inspektorku pořádku a čistoty! Milé děti, dneska jí ukážeme, jak moc jsme si vzali k srdci její rady.“
Ela jí podala mapku „naší špíny“ – obrázek s rozmístěním nepořádku v bytě.
Teodor recitoval báseň:
„Babi říká, ať si zametám,
když si hračky sám rozházím tam.
Tak jsem si je schoval pod gauč,
když zameteš, babi, najdeš je hned!“
Tchyně ztuhla.
Pak jsme jí s dětmi nabídli „úklidovou korunku“ – starý věšák omotaný utěrkami – a Ela jí podala kartáček na zuby s tím, že „tatínek říkal, že i slovní špína se dá tímhle leštit“. (To jsem jí do ucha zašeptala já.)
Tchyně se usmála. Ale tím pevným, nepohnutým způsobem, kterým se smějí sochy.
Zůstala s námi ještě dvacet minut, během kterých jí Teodor každých pět minut připomínal, že „teď si ještě může vybrat, co chce vytřít“ a Ela ji pořád navigovala slovy: „Babi, my čekáme, že nám ukážeš, jak se to má dělat, ty to umíš nejlíp!“
Odešla dřív než obvykle. Bez komentáře. Bez reorganizace botníku. Dokonce si zapomněla i své domácí přezůvky. (Které jsem večer slavnostně pohřbila do kontejneru.)
A od té doby?
Navštěvuje nás méně. A když už přijde, místo kontrolního kolečka jen sedí a kouká z okna. Někdy přinese dětem čokoládu. A občas se dokonce zeptá, jestli může pomoct s nádobím.
Já se vždy usměju a řeknu:
„Ne, mami. Pořádek už máme. I v dětech. A víte, čím to začalo? Když jsme si udělali pořádek s vámi.“
Závěr:
Možná to nebylo úplně podle příruček o mezilidských vztazích. Ale věřte mi – občas je nejlepší pedagogický přístup výchova zpětným zrcadlem. A moje tchyně? Ta si teď, slovy Teodora, „dává pozor, aby nebyla moc hlučná v těch poznámkách“.
Předlohou pro text je příběh známé, která se svou tchyni prožívá velmi podobné trable. Příběh je zpracován lehce sarkastickou formou, vyprávěn v 1. osobě. Postavy a jména jsou fiktivní.
